V polovině srpna uspořádala Moravská šermířská skupina Asmodeus v Rajhradě u Brna svou druhou historickou bitvu z období třicetileté války. Příběh volně navazoval na události předchozí, i v historii o dva roky starší bitvu.

Hned po příjezdu na místo mnohé překvapila úroveň přípravy bojiště a tábora. Dobový tábor, na který pak v sobotu švédské oddíly útočily, byl od předpolí oddělen zhruba metr hlubokým příkopem, navršeným valem s vyplétanými plůtky a množstvím ježků. V poli (pšeničné strniště) pak bylo vyoráno několik dalších brázd. Osobně jsem ještě polní bitvu se zákopy nezažil a myslím, že i pro diváky byly pokusy o překonávání zábran zajímavé.

Program pátečního večera začal loučovým průvodem, nočními střelbami a vyvrcholil silně aplaudovanou ohňovou šou skupiny Lucrezia. Na sobotní produkci pak pozval všechny přítomné Rajhraďáky Libor Olšan, který se ujal moderátorské funkce na celý víkend. Místním knihovníkem p. Žižkou byly návštěvníkům průvodu připomenuty Rajhradské události z roku 1645 a popsán i stav obce k tomuto letopočtu.

Po návratu do tábora se sešli šermíři u promítacího plátna. Nejdříve jsme se podívali na podle mého názoru výborný filmík z Dobrouče, potom na předchozí Rajhrad a na konec na unikátní dokument Novicy z festivalu na Spišském hradě. To vše proloženo občasným Shrekem všechny přítomné dobře naladilo na nadcházející den.

V sobotu nás přivítalo navzdory předpovědím extrémní vedro. Po nácviku se začali trousit první diváci na dopolední program. Vyzbrojeni deštníky byli proti palčivému slunci chráněni mnohem lépe než účinkující. Přesto se v krátkých vystoupeních představila Salva Quardia v představení Dezertér, Larsovi španělé (Manus Regis a Sentiment du Fer) s ukázkou pořadovek a práce s halapartnou, s divadelní Katovnou vystoupil Ordál, s ukázkou palných zbrani Benešovší střelci a pokud si vzpomínám, tak nejméně dvakrát zatančil Erebus.

Po obědě vyrušilo tábor z horké siesty volání o pomoc. Pár kroků od tábora se vznítilo vysušené strniště a právě se zvednuvší vítr rychle rozdmychával černý kouř a pokoušel se rozehnat oheň do čím dál větší plochy. Během několika okamžiků se k hašení shromáždila většina tábora a za chvilku už zbylo z ohně jen černé asi desetimetrové kolo. Zvláště oceňuji nasazení a obětavost chlapů, kteří neváhali k tlučení ohně použít svoje jistě drahé bůvoláky a kožené vesty.

Za dalších pět minut byli na místě už předem domluvení hasiči, kteří měli při bitvě vykonávat preventivní hlídku. Prohlédli spáleniště, pro jistotu ho ještě zkropili a zakázali nám při střelbě používat ucpávku a zapálit kupku sena uprostřed bojiště.

Dalším řízením ironického osudu se za dalších deset minut obloha zatáhla, začalo nejprve drobně pršet, a přeháňka vyvrcholila parádní průtrží v okamžiku nástupu účinkujících na scénu.

Požár na historické akci by byl možná lákavým soustíčkem pro bulvární plátky, nicméně od hasičů jsme se dozvěděli, že k podobným případům vyjíždějí bez ustání a špatně odhozený nedopalek je skoro pravidlem na většině dětských dnů, dožínkových veselic a hasičských zábav.

Bitva samotná tedy začala za silného deště a pršet vydrželo prakticky až do konce představení. Diváci ze slunečníků udělali deštníky a vojáci v poli musí být na nepřízeň počasí zvyklí. I přes "plavák" muškety i děla střílely, válečníci nehleděli na bláto a někteří se dokonce vrhli nadšeně do příkopů vytvořit ze svých těl most pro lepší přechod útočníků přes překážku.

V poli se sešlo více než 230 učinkujících. Bitva neměla nijak komplikovaný děj, důležité byly vlastně jen čtyři hlavní vlny útoků švédů, oživené drobnými epizodkami, jako bylo třeba použití vesničanů coby živých štítů, modlitba, vůz s Novicou prorážející zátarasy atd. Škoda jen, že obránci měli v táboře ideální možnost se recyklovat a využívali toho tak hojně, že když ke konci vypravěč z amplionu ohlašoval porážku tábora, diváci se nestačili divit, protože osádka tábora byla na valech skoro kompletní, zato útočníků se po poli válely "v mrtvém" nejméně dvě třetiny.

Kdo vlhko nerozdýchal, byla zvuková aparatura. V úplném závěru to několikrát vypadlo a vše zachraňoval Puškin nejprve s mikrofonem a poté už jen svými hlasivkami. Přesto mám pocit, že diváci i účinkující se rozcházeli spokojení a výpadky se na dojmu z bitvy nijak extra nepodepsaly.

Spolu s bitvou pomalu skončil i déšť. Někteří nadšenci šli využít volnou vstupenku na koupaliště, jiní se už nemohli dočkat na slibovaný koncert nejznámější Rajhradské folkrockové hudební skupiny - Krahošů. Někteří z nás dokonce nedočkavě tančili a hrozili v kotli pod pódiem při zkoušce mikrofonů a ladění kytar. Tedy hlavně já :-)

Příznivci hudebních večírků si nakonec dne přišli na své měrou vrchovatou. Krahoš pustil v přestávce na jeviště třeba mongolského národního umělce Daschu, který dokázal svým hrdelním zpěvem mongolských lidovek rozbouřit všechny přítomné a koncert pak téměř vyvrcholil erotickými africkými písněmi a tanci při předpůlnoční přestávce Krahošů v jejich nevyčerpatelném nářezu, kdy se mikrofonu zmocnil angolský vídeňák Oudney a vytáhl si na pódium dvě "dobrovolnice".

Příjemnou sešlost ukončil chvilku po půlnoci znovu déšť a vytočení posledních "zdarmabeček" s pivkem.

Nědělní ráno bylo znovu jako vymalované, lidé se pomalu rozjížděli domů a kdo si v tuto chvíli neudělal čas pro návštěvu Rajhradského benediktinského kláštera, u kterého se celá akce konala, hodně prohloupil. Pokud bude v Rajhradě zase nějaká bitva, určitě přijeďte.

Fotky od Asmíků

Fotky od Alistaira