Jiří JIKRA Vitoslavský si koupil monografii německé historičky Sigrid-Marie Größing o císaři Maxmiliánovi I., významném Habsburkovi přelomu 15. a 16. století, a rozhodl se podělit se s námi o své dojmy z knihy v malé recenzi, i když jak píše "normálně recenze nepíšu, ale dost mě to nepotěšilo:-)"...

Sigrid-Maria Größingová: Maxmilián I. - Zakladatel habsburské říše

Euromedia group - Ikar, Praha 2004, 328 stran, cena 209,- Kč (přes internet 179,- Kč)

Po delším shánění se mi do rukou dostala monografie německé historičky o císaři Maxmiliánovi I., významném Habsburkovi přelomu 15. a 16. století. Tato osobnost (císař, ne autorka) byla jednou z nejdůležitějších a nejvýraznějších postav tehdejší Evropy.
Syn málo výrazného císaře Fridricha III. díky sňatku z dědičkou Burgundského vévody Karla Smělého Marií získal bohaté Nizozemí a díky promyšlené sňatkové politice svých dětí a vnuků byl strůjcem velmocenského postavení Habsburků v tehdejší Evropě. Na sklonku jeho života tak patřilo jeho potomkům Španělsko s bohatými koloniemi, Nizozemí, Alpské země a císařská koruna v Říši. Navíc po nečekané smrti Ludvíka Jagellonského připadla Maxmiliánovu vnuku Ferdinandovi i uherská a česká koruna.
Maxmilián byl člověkem mnoha zájmů. Mezi jeho státnické zásluhy patří na svou dobu pokroková reforma v Říši, spočívající ve změnách zemského uspořádání, soudnictví, ale především zavedení centrální správy, složené z úředníků. Pro obecný odpor říšských knížat se toto uspořádání ovšem ujalo pouze v dědičných habsburských zemích. Zde lze spatřovat začátek rakouského úřednického státu, který ve své době umožňoval efektivnější řízení země, zajišťoval alespoň jakýsi pořádek a právo a stál v opozici proti stavovské anarchii (Megalomanských rozměrů, jakých byrokracie dosáhla během staletí, kdy si uzurpovala vládu nad čímkoliv a stala se naopak brzdou rozvoje společnosti, se tehdy pochopitelně nikdo nenadál.).


Maxmilián velmi podporoval umění. Není divu, vždyť byl sám plodným autorem, především literárním. Jeho dílo sice sloužilo především k oslavě habsburského rodu a jeho osoby, šlo o cílevědomou propagandu. Obklopil se ovšem významnými umělci, ať již to byli výtvarníci (např. Albrech Dürer), literáti či hudebníci.

Kniha líčí jeho život od narození do smrti po kapitolách, zabývajících se jednotlivými stránkami jeho života (např. o rodičích, první manželce, nemanželských dětech, umělecké činnosti, atp.). Kapitoly ovšem nejsou přísně monotematické - náměty se prolínají, zčásti opakují, takže celková koncepce nepůsobí zrovna přehledným dojmem. K tomu přispívá i chronologická nečitelnost. Je zde relativně málo konkrétních dat, navíc se až příliš často přenášíme v čase sem a tam, aniž jsme na to upozorněni. To je zčásti vyváženo stručným chronologickým přehledem na konci knihy.

Chybou je podle mého názoru to, že vylíčení souvislostí a pozadí událostí není vždy dostatečné. Maxmiliánovy činy se vysvětlují nějakým myšlenkovým pochodem, u něhož není jasné, zda je vyvozen z autentických dobových záznamů nebo je jen autorčinou dedukcí.

Kniha také trpí nevyvážeností. Časté jsou pasáže (zvláště týkající se svateb, manželských smluv a vztahů mezi ženami a muži obecně), kdy poskytuje množství opravdu detailních informací. Tyto pasáže jsou bohužel tím nejlepším z knihy, především svým často dojemným líčením Maxmiliánova vztahu ke druhému pohlaví. Poučná je zejména sňatková politika vládnoucích rodů nebo naopak sporadické zmínky o sexuálním chování tehdejší společnosti (Mimochodem relativně volném, zdá se. O to paradoxněji dnes působí neustálé autorčino omlouvání tohoto chování "tehdejší morálkou.").

Jsou zde samozřejmě zmíněna Maxmiliánova četná válečná dobrodružství, ale jakékoliv podrobnosti byste hledali marně. Jednotlivým válkám je věnováno nanejvýš několik vět, prostých všech detailů. Kdo, proti komu, jak to dopadlo, tečka, často bez datace. V porovnání např. s popisem svatební výbavy druhé Maxmiliánovy nevěsty, Biancy Marie Sforzové, to působí až bizarně. Abych trochu vysvětlil své zklamání - právě Maxmiliánovy války a jeho landsknechti byly hlavním důvodem, proč jsem se do četby knihy pustil.

Knihou se táhne jako červená nit Maxmiliánovo soupeření s francouzskými králi. Autorka zde císaře staví do role oběti francouzské proradnosti, staví na odiv jeho morální vlastnosti v kontrastu s proradností Ludvíka XI., Karla VIII., Ludvíka XII. i Františka I. Leckde zdůrazňuje Maxmiliánův ryzí charakter, často vedle jeho skutků, které tuto vlastnost poněkud zpochybňují. Takové pasáže mi připadají příliš černobílé a nekritické.

Kromě už zmíněné časové osy knihu doplňují černobílé dobové ilustrace, genealogie habsburského rodu, medailonky několika desítek postav z knihy (chválím) a rejstřík.

Ač je v knize mnoho informací o jednom z největších Habsburků, nevyváženost a nepokrytě adorační styl ji poněkud (poněkud víc) shazují. Rovněž koncepce není podle mého gusta, působí "rychlým" a nepromyšleným dojmem, problémy a myšlenky spíše jen nahazuje, než aby poskytovala odpovědi. Je to prozatím moje největší zklamání v tomto typu literatury. Osobnost formátu Maxmiliána by si jistě stála za důkladnější zhodnocení. Naopak musím pochválit vydavatelství, protože kniha je vytištěná na kvalitním papíře, bez chyb a s pěknou úpravou. Vazba a obal napovídají, že kniha není na jednorázové použití.

Toto dílo je zjevně určeno laické veřejnosti, nikoliv těm, kteří se o danou problematiku zajímají hlouběji (zvláště o její vojensko-historické aspekty). Jednu svou ambici by však splnit mohlo - může poněkud revidovat tradičně negativní postoj k Habsburkům v našich zemích. Alespoň Maxmilián si to svým životem i dílem jistě zaslouží.

Jiří JIKRA Vitoslavský