Protože jsem lenoch, uvítal jsem nabídku, že reminiscenci na letošní bitvu na Bílé hoře sepíše Alistaire. Takže tady
je jeho text, který jsem si dovolil opatřit fotografiemi a odkazy. Pokud budete mít připomínky k článku nebo bitvě
samotné nebo budete chtít poskytnout odkaz na fotky, můžete to vepsat do příslušného diskuzního fóra, odkaz na něj je
na konci článku.
width=580 height=133>
15-16.9.2007 se konala nyní již snad tradiční bitva na Bílé Hoře. Jeden můj kamarád zásadně hodnotí akci podle
toho, jak si užil nedílný večírek ;-), já na věc pohlížím vždycky raději z více úhlů.
A o úhlech pohledu, ať už ze strany účastníků - mého regimentu, tak i ze strany diváků, tedy přátel, kamarádů,
příbuzných, ale i názorů náhodných kolemjdoucích bude toto pojednání.
Když bych měl za sebe hodnotit tuto Bílou Horu, tak dostane známku zhruba dva mínus až tři.
Bitva jako taková byla pro naši jednotku jako účastníka, i pro diváky (na základě dojmů zprostředkovaných známými v
publiku) poměrně slabá. Hodnotil bych tak 3-4, takže sotva dostatečně. Pohodu táborového života, a ostatních aktivit
tak za 2, čili chvalitebně.
Pořadatelský servis fungoval poměrně slušně. Místo na tábor bylo přidělováno uvážlivě, při zkušenostech, které mám,
jsem to považoval za velice dobrý vstup. Menší problémy byly se dřevem, z pátku na sobotu ho bylo pro všechny zoufale
málo. Když situaci ještě přiostří chování některých skupin, které nasyslí valnou část dodávky, pálí vatry jak o
čarodějnicích, a další nemají ani polínko, je to... (podivné?, ano, to je slušné slovo) a k nadšení to nepřidá.
Naštěstí nám aspoň na to uvaření ranního kafe zbylo, takže se dalo přežít, a v sobotu pořadatelé alespoň na oběd
zajistili další dávku, která už postačovala až do neděle...
Sám za sebe (a za dobově ortodoxnější část osazenstva) bych uvítal i dodávku slámy na spaní. Snad příště...
Každopádně cítím vzrůstající trend, a to je dobře.
Pátečního průvodu jsme se z časových důvodů nezúčastnili (valná většina regimentu dorazila z Moravy až hodně po),
tudíž z vlastní zkušenosti nemohu soudit. Nicméně z doslechu šlo o atrakci rozporuplnou. Některými účastníky byl
pochodový výlet velkým zážitkem, neboť projít průvodem centrem Prahy se každý den nenaskytne. Jinými, citově
otrlejšími a akčně zkušenějšími účastníky, byla tato atrakce hodnocena jako rozporuplná a zbytečná, což se bohužel
(podle informací poskytnutých příbuznými, kteří na průvod náhodně narazili) potvrzovalo i z pohledu náhodných
kolemjdoucích. Centrum Prahy je plné cizinců a rozdavačů pozvánek kamkoli na cokoli. Oslovovat tuto veřejnost
rozdáváním kartiček s pozvánkami na zítřejší a pozítřejší bitvu, je propagační akce naprosto zbytečná. Samozřejmě
průvody ve městech, kde celé obyvatelstvo svojí městskou slavností doslova žije, je naprosto jiná situace, a zde jsou
průvody naprosto nedílnou, vítanou a očekávanou atrakcí všech účastnících se stran. Zejména v Německu nebo Itálii je
běžné, že zatímco polovina města jde v průvodu, ve více či méně podařených kostýmech, druhá polovina průvod usilovně
sleduje, z části rovněž v kostýmech, tady zpravidla hodně nevydařených, nicméně o to je to vřelejší. Pro Prahu, a
vůbec Čechy jako takové ovšem toto nefunguje.
Místo průvodu bych rozhodně uvítal větší propagaci bitvy ať už placenou formou v plakátech (což uznávám stojí nemalé
peníze), tak i neplacenou formou zmínky v rádiu či televizi. Pražské rádio, kde uvádějí informace o akcích všeho
druhu poslouchám skoro celý den, a dělal jsem si pečlivě čárky, kdykoli se objevila zmínka o bitvě na Bílé hoře. A
bylo to… ani jednou přátelé… Není divu, že se mě známí po víkendu udiveně ptali, co že se dělo za akci, odkud jedu,
a že by bývali, kdyby bývali věděli, a tak dál… A to je celkem smutné, protože více platících diváků = větší přísun
financí pro pořadatele = lepší zajištění účinkujících pro příště. Že jsem příliš zištný a komerční? Asi ano…
Nicméně pojďme k akci hlavní, kterou divák zejména očekává, a kvůli které se vlastně do Prahy veškeré osazenstvo
sjíždí, a tou je samozřejmě bitva. Na Bílé hoře jsou tradičně bitvy dvě - sobotní a nedělní.
Popravdě řečeno, po zkušenosti jednotlivce z minulých let jsem očekával situaci ohledně organizace bitvy horší, a
jsem moc rád, že se organizátoři poučují, a vedení bitvy vylepšují. Fakt je ale ten, že akceptovat názory a
doporučení v oblasti reenactmentu Třicetileté války vedoucích sdružení by bylo zřejmě plodnější, než se poučovat s
vlastních chyb pomalou evolucí.
Projevilo se opět a znovu, že opravdu není třeba dělat „našlapávací nácviky“ všech osob. Jednak se situace na bojišti
mění každým okamžikem, protože válka je holt chaotický podnik, druhak už jsme naštěstí téměř na prahu stavu, že
všichni účastníci jsou zformování v nějakých jednotkách, kterým velí (nebo alespoň má velet) jedna zodpovědná osoba,
tedy velitel. Pokud má voják příliš povědomosti o tom, „co by měl podle scénáře právě dělat“, má tendenci být
chytřejší než velitel, nepodřizovat se rozkazům a fungovat na svou pěst.
Osobně jsem všemi dvaceti pro, aby si scénáře prošli jen velitelé, a mužstvo by maximálně vědělo jen máme vyhrát/máme
padnout. Což je na Bílé hoře záležitost jasná už při rozřazení na katolickou nebo protestantskou stranu.
Naštěstí tedy předorganizace této bitvy proběhla poradou velitelů (i když hlasy pro účast všech se tu a tam ozvaly),
a samotná bitevní koordinace probíhala (či alespoň měla probíhat) pomocí styčných osob pořadatelů s vysílačkami. Což
je tedy podle mne jeden z modelů, skýtajících naději na úspěch.
Samotný program bitvy, tak jak byl sestaven, mohl poskytnout očekávanou zápletku s očekávaným vyústěním, nějaké útoky
jezdectva (kterého bylo tentokrát víc, než obligátní tři-čtyři kusy, střídavě imitující jezdectvo obou stran),
dělostřeleckou palbu s pyrotechnickými efekty. To vše s kladným až nadšeným diváckým ohlasem.
Něco se stalo, něco ne. Jezdectvo komentovat nehodlám. Nedopustilo se žádného závažného kiksu, kromě toho, že vypadá
pořád ještě tak trochu podivně. Ale to bude chtít ještě pár let, než se dá v „třicítce“ řádněji dokupy „pěšáctví“, a
jezdectvo donutí situace k lepšímu vybavení a pojmutí trošku větší realističnosti prožitku.
Co se dělostřelectva týče, viděl bych to na standardní výkon s nadprůměrnou pyrotechnikou, zpestřený evidentně
neplánovaným zahořením pytlů s rašelinou u jednoho z palpostů. Nemám větších výhrad, jen bych chtěl na našich bitvách
vidět to, co jsem zažil zatím jen jednou při natáčení. Tedy tehdejšímu reálu odpovídající situaci, kdy vypálená koule
letí vodorovně se zemí, po cestě se 2x-3x odrazí (imitováno postupnými drobnými výbuchy zeminy v dráze výstřelu), a v
protistojící jednotce doslova „vybourá“ více či méně široký tunel. Vím že je to trošku náročnější na sebekázeň
zasažené jednotky, ale nereálné to jednoznačně není. Stejně tak je to pyrotechnicky proveditelné. Navíc efekt, který
by to mělo blízko divaků by byl naprosto geniální… Nicméně jsem optimista, a věřím, že se dočkám. Každopádně ani
jezdectvo, ani dělostřelectvo na Bílé hoře nehodnotím negativně.
Scénář je defakto daný, tak co by mohlo vadit tomu, aby celá akce byla v rámci možností perfektní?
To že byla i sobotní, i nedělní bitva divácky (až na drobné výjimky) celkem nezajímavá, a pro řadu účinkujících tak
trochu zoufalá vidím na chybu tří stran, respektive tří faktorů.
Faktor první – rozřazení jednotek ze strany pořadatelů - přesila 2:1, místy 3-4:1 pro katolickou ligu
samozřejmě zaručí "nepřeklopení scénáře" na výhru stavů, a tím vykonání historického znemožnění se... Ale to už jsme
snad evolučně trochu dál, než že by se protestantská strana jednoduše rozhodla neprohrát… ? No, když ale přemýšlím o
některých účinkujících, tak se pořadatelům snad ani nedivím.
Rovněž nasazení "oplechovaných" jednotek pouze na stranu Ligy sehrálo svou roli v podivném vyznění bitvy na diváctvo
(i když svým způsobem to chápu, zastaralou taktiku tercií Liga na Bílé hoře použila, a díky neschopnosti
protestantského velení úspěšně...), ale o tomto fenoménu českých bitev se zmíním dále.
Extrémně byla tato přesila poznat na našem – levém protestantském křídle, i když pro diváky to bylo ve výsledku asi
docela pochopitelné. Přesto nemohu smlčet některé pozastavení se diváků nad tím co (ne)viděli, a nemohu jim, než dát
za pravdu.
Tolik diskutované prostorové rozřazení bitvy, kdy závěr probíhá u zdi obory, a diváci v lepším případě zahlédnou
oblak dýmu nehodlám hodnotit. Vzhledem k tradici a s ohledem na bezpečnost vedení palby nevím, jak jednoduchým
způsobem, a razantně lépe tento problém vyřešit.
Faktor druhý – neschopnost či naopak všehoschopnost účinkujících samotných. Za dané situace, když mám přesilu
4:1 a přesto si chci zabojovat (o tom „zabojování si“ zase pár zmínek dále), musím si protivníka co? Šetřit.... Jinak
si co? Jinak si nezabojuji… Chodit večer po táboře, a stěžovat si že „v bitvě nebylo do čeho píchnout“ , a „oni nám
je všechny vyzabíjeli“ je plakání na špatném hrobě.
Z logiky věci - Pokud útočím na početně výrazně slabší jednotku, a chci si "pohrát", musím jí dát malinko oddech na
regeneraci a zformování... "uzobnout kus", maličko se stáhnout, zase "uzobnout kus", a tak dál, a posledních řekněme
pět teda převálcovat... A to dá rozum (některým)...
Pokud přes protistranu silou projdu napoprvé, což se při výrazné přesile bez problému podaří, není dál o čem hrát...
Čí je to chyba? Pořadatelů jistě trochu ano, ale hlavně? …
Faktor třetí – znázornění historické reality, či alespoň její zpodobnitelné části. Opět pomíjím scénář dané
historické události, jakou tato bitva má být, a který je celkem v pořádku.
Jde mi o v rámci možností co nejlepšího zrealizování ať už interního fungování jednotky, tak i celého taktického
fungování jednotky na bitevním poli.
Což samozřejmě nepoučený divák nepozná, odborník se diví a účastník? Podle toho, co od činnosti, kterou dělá,
očekává.
Jde o to vycházet pokud možno co nejvíce ze zjištěných historických faktů, pokoušet se o víceúrovňové fungování
jednotky, atd., nebo o to „užít si“ a zašermovat si, prostě být geroj, a z historické reality si vybrat jen to, co se
mi líbí? Svoji cestu si musí každý vybrat sám.
Pokud je to tato druhá varianta, případně některá „varianta brod“, není náhodou něco špatně, a nemate to diváka? Na
této konkrétní bitvě se přece nejedná o „všebaroko“, a „pohádku“, či smyšlenou historku, ale o reálnou minimálně
polorekonstrukci. A to bych čekal co možná nejlepší dosažitelnou úroveň.
V tuto chvíli si dovolím krátký, a velice stručný historický exkurs do oblasti dobového válečnictví.
Bavíme se pochopitelně o první čtvrtině sedmnáctého století a centrální Evropě.
Jezdectvo, které v minulém a předminulém století ztratilo svou dominantní roli se v sedmnáctém století začíná opět
dostávat do pozice primárně ofenzivního nástroje. Tuto pozici mu definitivně přičlenil Švédský král a geniální
válečník Gustav II. Adolf.
V pěších jednotkách se zvýrazňuje dominance palných zbraní (už v této době velmi výrazná!), a významně se zvyšují
počty a mobilita dělostřelectva.
Zbrojí opatřené jednotky pikenýrů se již na počátku století staly výrazně defenzivním prvkem (proti jezdectvu).
Typický střet probíhá zpravidla formou dělostřelecké přípravy, a střelecké výměny, pochopitelně za manévrování celých
vojenských celků, kdy do přípravnou palbou rozrušené sestavy protivníka podnikají útoky jezdecké jednotky, proti
kterým, jako defenzivní prvek, vystupují pikenýři. Ke konci Třicetileté války, v souvislosti se zrychlením a zvýšením
účinnosti palby z mušket, zejména na protestantské straně pikenýři téměř až zcela mizí, poněvadž mušketýři jsou
schopni jízdní útok palbou zcela roztříštit. Pěchotní útoky šiky pikenýrů, tolik oblíbené a užívané o sto let dříve
nejsou v této době zmiňovány.
Jednoznačná progrese je nalézána v taktickém využití menších, ovladatelnějších a účinnějších celků, palebné přípravě,
a minimalizaci přímých kontaktních stavů, kdy jsou jednotky v boji muže proti muži vyšším velením takticky
neřiditelné.
Tato fakta, zejména ta, týkající se zvýšení rychlosti, masivnosti a účinnosti střelby, mají za následek snižování
hloubky bitevních sestav, oproti jejich rozvinutí do šířky (tzv. Nizozemský model, následovaný rozvinutím těchto
taktik Švédy)
Zatímco nizozemsko/švédský směr vývoje, založený na kvalitní a řízené palbě a taktickém manévrování nalézá svého
pokračovatele v lineární taktice používané až do konce devatenáctého století, masivní, statické sestavy španělských
tercií jsou odsouzeny k postupnému zániku.
Z tohoto titulu upřímně nechápu povzdechy části účinkujících, typu „ vy byste to chtěli jak na Slavkově, samá střelba
a žádnej šermicl“… o tom to samozřejmě tak úplně není, ale ta střelba je v této době nejpodstatnější nástroj. A to,
společně s taktikou (a že katolická a protestantská může být velmi rozdílná je jasné) a manévrováním by měl divák
vidět.
Rovněž tak poměrně značný nadpočet „oplechovaných pěšáků bez pík a pušek“ je podle mne z historického hlediska
nesmysl. Ano, narážím na oblíbené jednotky vybavené kruhovými štíty – rondaši. Případně ještě k tomu halapartnami,
partyzánami, či jinými krátkými dřevovými zbraněmi, které v té době sloužily primárně jako odznak hodnosti, nebo
příslušnosti k palácové stráži apod.
Naprosto uznávám, že při víceméně férovém boji muže proti muži, podle dnešních pravidel a měřítek má „oplechování“ a
štít svůj význam, a je to praktické.
Slyšel jsem opět několikrát názor „bejt rondašír, to je bomba, to na tebe nikdo nemá, ten se nedá nikam zasáhnout“, a
„když nás jde celej šik tak na nás nikdo nemá“ což je z hlediska „šermiclu“ neoddiskutovatelnou pravdou. Ovšem opět z
historického hlediska se jedná o nesmysl, ačkoli takto vybavení vojáci bezesporu existovali. Že by byl ale historicky
počet rondašírů rozhodně významně nižší, než současná skoro třetina účastníků, a že by zcela jistě nebojovali v
jednom šiku samostatně je rovněž fakt. Ona totiž jednotka rondašírů má reálný dobový obranný význam proti reálnému
dobovému útočnému faktoru, tedy jezdectvu, roven nule. Stejně tak ofenziva proti prokazatelně buďto čistě
mušketýrským, nebo kombinovaným mušketýrsko/pikenýrským jednotkám (podporovaným plukovním dělostřelectvem) je rovněž
jistou sebevraždou.
Nicméně ta touha „zašermiclovat si“, oproti zpodobnění historické reality je velmi silná… A vyvolává zase i vynucené
časoprostoru neadekvátní reakce – např. třeba bardyše, které jsou schopné být rondašům/rondašírům vhodnou opozicí.
Ale to už si zase vymýšlíme něco, co takto nefungovalo, a bylo vymyšleno za jiným účelem = mateme diváka. A to se mi
nelíbí.
Proto se na megaúčast a rondašírů a nepikenýrských „plecháčků“ dívám značně s despektem. Na druhou stranu musím
přiznat, že při této kritice docela chápu rozčarování nad tím, že někdo nacpe fůru peněz a energie do vybavení a
cvičení něčeho, o čem pak tvrdím, že když už vůbec, tak nepoužije přímo v době, na kterou si to připravoval. A to
kvůli tomu, že se mezitím pravidla toho "jak věrně to děláme" posunula více k napodobování skutečné vojenské historie
(reenactment) od původní všedobové bitevnosti... A aby to bylo ještě více slovy klasika „jako ze života“, tak pro to
bych tedy rozhodně byl.
Ale pojďme zpátky k sobotní i nedělní bitvě, a k tomu proč z ní mám osobní rozporuplné pocity.
Z hlediska diváckého je prvořadé, co divák vidí přímo před sebou… Pořadatelé před diváky naštěstí nevystrčili
evidentně hrozné jednotky, i když trochu větší zviditelnění kompletních a funkčních regimentů (např. AltBlau) by
nebylo od věci.
Nicméně některé organizačně scénářové věci se příliš nepovedly. V sobotu byli kluci z Corporalu –
tedy celkem asi 15 mužů (omlouvám se, historické přiřazení všech jednotek kromě naší mi vypadlo snad už v průběhu
bitvy) vystaveni dlouhotrvající nudné palebné výměně, zatímco náš pluk byl pořadatelem držen v pozadí v nečinnosti,
aby byl k dispozici pro další akci. Ta ovšem byla víceméně pouze kontaktní, a při dané převaze, kdy na náš pluk
(historicky Hohenlohe regiment) - cca 25 lidí, útočila Abbaca + někdo - odhadem 40-60 lidí (omlouvám se, historické
přiřazení mi vypadlo už v průběhu bitvy) minimálně 2:1 přesila. Měli jsme do jednoho padnout na trase asi 30m směrem
k divákům, což jsme po krátké střelecké přípravě a jednom protiútoku udělali. Mohlo to být ale na víc než jeden
útok... Vypálili jsme tři rány… Toto byla, pokud tak mohu soudit, jedna z nejviditelnějších a nejodsuzovanějších
záležitostí. Účastníky zmiňované podivnosti, které tradičně vykonávají naši bývalovýchodoněmečtí kolegové, kteří byli
ale chytře pořadatelem před diváky upozaděni, jsou podružnější.
Nicméně Hradečáci jsou kluci rozumní, takže jsme si to při poradě vysvětlili, a domluvili se, že si v neděli
pohrajeme, a uděláme ty jejich útoky aspoň tři, čtyři...
V neděli, při tom samém scénáři na nás připadla bohužel jiná jednotka, a sobotní situace se samozřejmě opakovala,
pouze s větší početní převahou... Zase přes nás protistrana doslova prolítla víceméně na jeden zátah, a když se po
třiceti metrech zastavila, už v podstatě neměla co dál dělat... Diváky hodnoceno jako ještě trapnější s tím, že „teď
se budou děcka koukat půl hodiny na mrtvoly“.
Sám za sebe už jsem po sobotě přes dohodu s Hradečáky tak nějak počítal, že si v neděli opět moc nevystřelíme a
nezabojujeme, takže vyžití se v hereckých intermezzech bylo jasnou volbou. Bohužel opět s téměř nulovou přestřelkou,
a jediným válcovacím kontaktem se nedalo více si vyhrát v průběžném imitování zranění a „krvaření“, tedy matlání
umělou krví na hadrové obvazy, a s následnou recyklací. Nicméně podle reakcí diváků naše zranění a „umírání“ přímo
před nimi vypadala velmi brutálně, až naturalisticky… Což částečně potěší ?
Stejně tak potěší, když se v praxi opět potvrdí nesmyslnost některých tradovaných hloupostí. Jednou z nich je
zaklekávání či dokonce zalehávání jako ochrana před střelbou. Téměř perfektně se našemu regimentu za tuhle činnost
podařilo „vytrestat“ zalehnuvší protistranu, kdy jsme se po vypálení salvy hned rozběhli na kontakt, a v případě, že
bychom byli opravdu v reálném střetu, by to s protistranou nedopadlo nejlépe… Ovšem dnes opravdu zabít protivníka
nemožno.
Pokud jde tedy o užití-si, z vlastního pocitu, a z rozhovoru s dalšími účastníky by bývalo bylo možné užít si bitvu
výrazně lépe. Hodnocení ze strany diváků jak vidno rovněž nebylo nejlepší. Ačkoli některé pochvalné hlasy, ze strany
přítomných „zkušených“ diváků (dokonce i přítomných historiků a toho si osobně vážím nejvíc) zazněly.
Co dál, když už hodnotím konkrétní klady a zápory akce?
Na straně katolické ligy početně objemné „tercie“, které v klidu vypadaly mohutně a impozantně. Bohužel bez možnosti
předvedení výrazně rozdílné taktiky na jedné, či druhé straně.
Ovšem, smysluplně rozpohybovat takovéto těleso typu tercie není vůbec jednoduché. Když se k této neznalosti její
vnitřní funkce přidruží problém s řadou nezkušených vojáků, kteří mají problémy s ovládáním vlastní zbraně, je to
těleso více než problematické, a neovladatelné. Nicméně cesta tu je – cesta vytvoření funkčního systému, založeného
na historických reáliích s přihlédnutím k dnešním možnostem.
Pro Nizozemskou, resp. Švédskou taktiku, užívanou protestantskou stranou je funkční systém rozpracován na stránkách
regimentu Mortaigne, jehož jsem členem.
To, jestli půjde cestou hlubšího studia a syntézy historických podkladů a reálií, nebo bude toužit po výhře v šermu
bez ohledu na dobovost je věcí každého jednotlivce.
Byla letošní Bílá hora dobrá, špatná, nebo vůbec jaká? Těžko říct za všechny. Rozhodně bych ale poděkoval pořadatelům
za umožnění klidného táborového života, kdy zbyl dostatek času na popovídání si s kamarády a kolegy, případně s
diváky, kteří nás v našem ležení navštívili.
Takže z mého hlediska dobré to bylo, a příští rok zase?
Alistaire – Roman Urbani
Mušketýr ve funkci furýra a hurrenwebela regimentu Mortaigne
http://www.mortaigne.com
Pokud máte připomínky k článku nebo bitvě samotné nebo chcete poskytnout odkaz na fotky, můžete to vepsat do
příslušného diskuzního fóra, tady je odkaz - Český šerm – Diskuze
Bílá hora
|
