Předpokládám, že pokud pátráte na pultech knih po vhodném "šermířském" čtivu, zřejmě snadno přehlédnete knihu Sarah Burtonové Podvodníci, hochštapleři, sedmilháři, kterou vydalo v roce 2005 vydavatelství Talpress s podtitulem Pravdivé příběhy o nepravdách. Knížka ale obsahuje i historická fakta, která by vás mohla zaujmout. Z knížky přinášíme ukázku, jejímž tématem jsou falešní uchazeči o anglický trůn na konci třináctého století...

Dějiny jsou lemovány nepravými králi a následníky trůnu. Snad nejslavnějšími příklady anglické historie jsou Lambert Simmnel a Perkin Warbeck. Politické prostředí, v němž se zrodily jejich podvody, bylo ve stručnosti toto: po mnoha letech krveprolévání mezi dvěma frakcemi se rodu Lancasterů podařilo dosadit na trůn Jindřicha VII., navzdory názorům, že "měl snad nejhorší pověst ze všech anglických králů od dob Viléma Dobyvatele. Když zemřel Richard III., mělo ještě přinejmenším dvacet devět osob lepší pověst než Jindřich." Yorkové (Plantageneti) byli poraženi, ale stále se snažili dostat zpátky k moci. Neměli ovšem žádného vůdce ani nastrčenou figuru, kolem níž by se mohli sjednotit.

Richard Simons, pastor a lektor z Oxfordu, na sebe vzal úkol potřebnou loutku sehnat. Pro tento účel si vybral jednoho ze svých studentů, patnáctiletého Lamberta Simnela, který byl příslušníkům rodu Yorků podobný. Simons vypracoval pečlivý plán, co všechno naučit Simnela, aby mohl ztělesňovat jediného žijícího dědice Plantagenetů: Edwarda, hraběte z Warwicku. Simons a jeho kohorta zahájili kampaň v Irsku, kde měli zaručenou opozici vůči současnému držiteli anglického trůnu. A tak se stalo, že byl syn prostého pekaře v květnu 1487 v katedrále Církve Kristovy korunován za krále Anglie a Irska. O improvizovanosti korunovace tohoto falešného krále svědčí i drobný detail, že použitá koruna byla vypůjčena ze sošky Panenky Marie.

Jakmile však přijeli do Anglie, pravý král se vytasil s pravým hrabětem z Warwicku, který byl od deseti let zavřený v londýnském Toweru. Richard Simons však neztrácel optimismus. Jeho chráněnec se těšil podpoře lorda Lovela, Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu a, což bylo snad nejdůležitější, Warwickovy vlastní tety Margaret, vévodkyně z Burgundska, která mu dala k dispozici dva tisíce neměckých žoldnéřů. Anglie měla být napadena na dvou frontách: Němci měli zaútočit z východu a Irové ze západu. Po vpádu do Anglie měli spojit síly s tisíci Angličanů, kteří podle Simonsova přesvědčení jen čekali na vhodnou příležitost, jak svrhnout Jindřicha z trůnu. Invaze se uskutečnila, ale očekávaná podpora jaksi ztroskotala. Po dlouhé a krvavé bitvě proti Jindřichovým vojskům ve Stoke byl nepravý král i s pastorem zajat a jejich spojenci pobiti.

Obvyklým trestem za velezradu bývala poprava, ale Jindřich zřejmě dospěl k názoru, že bude lepší odkázat uzurpátory tam, kam patří. Pastor Richard Simons byl vykázán do kláštěra. Lambert Simnel, muž, který se měl stát králem, se stal kuchtíkem v královské kuchyni. Historik Jeremy Potter píše, že i když mu Jindřich v jistém smyslu odpustil, nikdy se na něj nezapomnělo:

Byl ušetřen proto, aby se stal předmětem výsměchu a aby si z jeho příkladu mohli vzít poučení ostatní podvodníci. Na jednom banketu v královském paláci v Greenwichi byl zaměstnán jako šenkýř, když Jindřich hostil jisté irské lordy, které chtěl ale současně urazit. Uštěpačně prý poznamenal, že příště snad budou Irové korunovat i opice.

Margaret, vévodkyně z Burgundska, která Lambertu Simnelovi poskytla tak vítanou podporu, měla dobrý důvod toužit po svržení Jindřicha Tudora, protože jí zkonfiskoval většinu statků, jež jí přiřkl její bratr Eduard IV. Když Simnel nepslnil její očekávání, začala se ohlížet po dalším adeptovi. Perkin Warbeck pocházel z obchodnické rodiny ve Flandrech a vypadal jako vhodný kandidát. Margaret mu pomohla vpravit se do role Richarda Plantageneta, vévody z Yorku, mladšího z obou malých princů, o nichž se věřilo, že byli Richardem III. hanebně zavražděni v Toweru. Již nějakou dobu se šuškalo, že princové ve skutečnosti uprchli ze spárů svého strýce, takže Warbeck se mohl docela dobře vydávat za jednoho z nich. Stejně jako pastor vycvičil Lamberta Simnela, pustila se vévodkyně do školení Perkina Warbecka:

Tak přičinlivě ho poučovala o tajemstvích i běžných záležitostech Anglie a o rodokmenu, původu a řádu rodu Yorků, že on jako dobrý žák, nezapomínaje svého poučení, dokázal odříkat vše, co se naučil, pohotově a bez jakéhokoli zaškobrtnutí, a kromě toho zachovával tak královské chování, že všichni muži v každém postavení pevně věřili, že pochází ze šlechtického rodu vévodů z Yorku.

Irové ho, jak se dalo očekávat, milovali, a uznával ho i císař Maxmilián a vévoda Saský, stejně jako králové Skotska, Dánska, Portugalska a Francie. Francouzský král Karel VIII. ho dokonce pozval na královský dvůr. Během uvolnění anglicko-francouzských vztahů byl "vévoda" poslán zpět vévodkyni, která se už znepokojovala, že přátelství mezi anglickým a francouzským dvorem by mohlo mít za následek oslabení podpory pro usurpátora Warbecka, což by mělo špatný dopad na ni.

Rozhodla se, že se k Warbeckovi přestane znát. Uvědomovala si, že v případě Lamberta Simnela udělala osudovou chybu, a nechtěla dopadnout stejně u Perkina Warbecka. Na zoufalé naléhání svých poradců neochotně souhlasila, že se s mladým uchazečem o trůn naposled setká. Před svědky ho podrobně vyslechne a dá mu šanci, aby naposled ukázal svou totožnost. Věděla samozřejmě, co ho všechno naučila, a tak byla rozhodnuta, že ho při vyptávání nebude šetřit. Prošel zkouškou bez jediného zaváhání a vévodkyně ho uznala za pravého vévodu z Yorku. Jak předpokládala, zpráva o zkoušce se rychle rozšířila.

Jako voják však Perkin Warbeck takové štěstí něměl. Jeho první invaze do Anglie skončila ještě předtím, než se on a většina jeho mužů stačili vylodit. Stopadesát mužů, kteří přistáli jako první byli zajati a popraveni pro velezradu. Pak se pokusil o pozemní invazi ze Skotska. Král Jakub, který nebyl žádným velkým přítelem Jindřicha Tudora, se se značnou opatrností připravil na všechny eventuality: oženil Warbecka se svou příbuznou lady Catherine Gordonovou, jako pojistku pro případ, že by se Warbeckovi podařilo získat anglickou korunu, ale raději nevěnoval na plánovanou invazi příliš velké zdroje, pro případ, že by skončila neúspěchem. Rozhodný odpor a strašlivé počasí se postaraly o to, že se skutečně nezdařila: útočníci za tři dny urazili sotva čtyři anglické méle a pak se rozhodli k ústupu za skotské hranice. Jakub si alespoň zachránil tvář.

Warbeckovi evropští spojenci přistupovali k boji proti Jindřichovi se stále větší neochotou a po skotském debaklu se většina vlivných přívrženců od Warbecka odvrátila a ponechala mu jako hlavní poradce velmi nesourodou skupinku složenou z hokynáře, krejčího a písaře. Mladý Warbeck, kterého to ani trochu neodradilo, teď zamířil do "nejméně slibného útočiště", Irska, odkud zahájil svůj poslední útok, při němž přistál v Cornwallu a sám sebe prohlásil za anglického krále Richarda IV. Proti veškerému očekávání si vybral správnou chvíli, protože v Cornwallu právě probíhalo povstání proti daním a tisíce Cornwallanů se rozhodlo ho podpořit. Nicméně loajalistická vojska zvítězila, a i když se Perkinu Warbeckovi podařilo utéct, nakonec se vzdal.

Král Jindřich nechal podvodníka vodit ulicemi Londýna, kde na něj zvědavé davy zíraly, "jako by byl nějaký netvor". Ovšem podobně jako v případě předchozího podvodníka byl Jindřich Tudor k nepřátelům shovívavý a dal Warbecka místo popravy zavřít do Toweru. Nevděčník ovšem nepřestal působit potíže, utekl a po dalším zatčení začal znovu kout plány na útěk. Tentokrát do nich zapojil i spoluvězně hraběte z Warwicku, což byl paradoxně právě muž, za něhož se původně vydával Lambert Simnel. Byl ovšem zachycen usvědčující dopis a Warwick i Warbeck byli odsouzeni za velezradu a v roce 1499 popraveni.

Podobně jako mnoho jiných podvodů byl i Simnelův a Warbeckův podvod jedinečným produktem své doby a místa. Jelikož v té době ještě hromadné sdělovací prostředky nepřinášely obrazy bohatých a slavných do každého domu, bývaly tehdy takové podvody mnohem snažší, než by byly dnes. Hrál zde však roli i další sociálně historický faktor. Jelikož autorita monarchie závisela na pojetí božského práva králů, neexistovala jiná cesta k moci než prostřednictvím původu. Plantagenetovské vzbouřence nemohl vést jen tak někdo, ať by byl sebeskvělejší vojevůdce nebo politik: musel to být Plantagenet.

Lambert Simnel i Perkin Warbeck zřejmě začali postupně sami věřit tomu, že jejich nároky jsou oprávněné. Na rozdíl od většiny podvodníků, kteří pracují sami nebo mají nanejvýš jednoho spojence, byli Simnel a Warbeck pod strašlivým tlakem ze strany ostatních. Zaprvé měli oddaného a manipulativního učitele, který je pozvedl z anonymního postavení na velice významné místo. Zadruhé byli obklopeni mocnými a schopnými politiky, kteří buď skutečně věřili nebo měli pádné důvody předstírat, že věří v jejich nároky. Zatřetí jim okolí ustavičně připomínalo, že do nich investovaly své naděje a sny tisíce oybčejných lidí. Na tomto pozadí snad lze snáze pochopit, proč oba mladí muži přijali svůj úděl.