Minulá ukázka z knihy Sarah Burtonové Podvodníci, hochštapleři a sedmilháři aneb pravdivé příběhy o nepravdách se týkala mužů, podvodně se vydávajících za královské dědice. V této ukázce se podíváme pro změnu na ženu - vydávající se za muže, aby mohla vykonávat vojenské řemeslo. Zajímavé čtení jistě nejen pro feministky, mužatky, lesbičky a jiné zájemce o francouzskou armádu konce osmnáctého století ;-)

Když byly odhaleny ženy v řadách evropských i amerických armád, často si získaly takovou úctu svých spolubojovníků, že nakonec směly v armádě zůstat. Takové ženy byly většinou vynikajícími vojáky. Například Napoleon věděl o několika případech žen, které sloužily v převleku za muže v řadách jeho vojsk, ale jelikož si uvědomoval jejich odvahu a bojové umění, svolil, aby ve vojsku setrvaly. Tyto ženy musely v jistém smyslu překonávat více problémů, než ženy, jejichž skutečné pohlaví nebylo nikdy odhaleno. I když jejich kamarádi možná věděli, že jsou to ženy, kdykoli se setkaly s cizím člověkem, viděl v nich muže. Někdy dokázali tito "oboupohlavní" vojáci využívat svého skutečného pohlaví ve svůj prospěch, jindy pro ně znamenalo značnou nevýhodu. I když můžeme ženské vojáky označovat v přísném slova smyslu za podvodníky jen v případech, kdy o jejich skutečném pohlaví nevěděl nikdo nebo málokdo, můžeme z jejich příběhů získat užitečné poznatky o předstírání opačného pohlaví a o reakcích na ně.

Jedním takovým příkladem je život Thérese Figuerové. Její matka zemřela při porodu v roce 1774 v Burgundsku a druhá otcova žena byla agresivní alkoholička. Když bylo Thérese devět let, zemřel jí i otec a před sirotčincem ji zachránil strýc, který pro ni sehnal pěstouny v Rueil, kde se spřátelila s chlapcem jménem Clément Sutter. Jedenáctiletý Clément byl bubeníkem v místních kasárnách a pravděpodobně jeho prostřednictvím získala Thérese první poznatky o vojenském životě. Druhý strýc ji však zanedlouho odvezl do Avignonu, kde vstoupila do učení k obchodníkovi s látkami. Práce v obchodě ji však příliš nezaujala, o to více se jí zalíbilo ve společnosti onoho strýce, který se zúčastnil royalistického protirevolučního povstání a velel dělostřelecké rotě. V té době strýc - který si možná říkal, že bude ve větším bezpečí, jestliže se vojska Konvence zmocní Avignonu - dovolil Thérese poprvé obléknout uniformu.

Svoboda, kterou uniforma devatenáctileté Thérese dopřála, byla pro dívku příjemným překvapením: "Najednou jsem se dostala úplně všude," napsala, "dokonce i do boje." A také toho využila. Při jednom předčasném výpadu, kdy se zástup vojáků rozutekl při spatření nepřátelských zvědů, právě Thérese vytrvala a měla tolik duchapřítomnosti, že vzala dosud hořící roznětku, kterou někdo odhodil, a vystřelila z děla. Když byla zajata nepřítelem, dozvěděla se, že vyřadila z boje osm mužů. Po dvou týdnech čekání, zda bude zastřelena nebo gilotinována, přesvědčila žalářníka, aby jí vymohl audienci u generála, kterému pak prozradila své skutečné pohlaví. Generál, překvapen i pobaven, jí nabídl, že dá svobodu jí i jejímu strýci, pokud budou přísahat věrnost republice. Oba nabídku přijali. Generál také Théresu překřtil na "Sans-Gêne" (slovní hříčka: Bezpohlavní x Bezostyšná).

Od té doby dělala "Sans-Gêne" čest svému jménu, protože poletovala mezi oběma pohlavími podle toho, co se jí za daných okolností lépe hodilo. Většinou volila mužský oděv, a když využívala ženské šaty, aby se dostala z ožehavých situací, považovala je za "převlek" - přičemž si zřejmě ani neuvědomovala, jak je to absurdní.

Když byla Figuerová ve vojenském oděvu konfrontována na jednom večírku s osobností vyřazující ženskou sílu, zareagovala silně nepřátelsky. "La belle Lyonnaise" byla útočná vlastenka, ze které měli strach i protřelejší kamarádi Figuerové. Nicméně Figuerová, zmítaná pocity "děsu a odporu", oné dámě veřejně vyspílala za nevhodné chování (česala se u stolu). Na druhé straně, kdykoli viděla bezbranné ženy pronásledované muži, považovala zřejmě za svou povinnost je bránit. Když jednou cestovala kočárem, napomenula policistu, který obtěžoval služebnou obscéními poznámkami, aby držel jazyk za zuby, což málem skončilo rvačkou. A když se kuchařce republikánské armády, která kojila miminko, jeden kolemjdoucí vysmíval, Figuerová mu "řekla co si o něm myslím, tak ostře, jak si zasloužil."

Jiné ženy, podobně jako císařovna Josefína (jejíhož manžela Figuerová ke konci jeho kariéry označila za zbabělce a vyzvala na souboj), ji považovaly za zábavnou kuriozitu, i když Figuerová nesnesla, když s ní někdo - především ženy - jednal "jako s nějakým zvláštním druhem zvířete".

Převleky žen za vojáky měly i další aspekt, který byl možná citlivější vůči dobrému mínění veřejnosti. Ženy, které nosily mužské šaty, riskovaly, že budou považovány za něco mezi transvestity a prostitutkami. Mnoho evropských předpisů zaměřených na odstranění žen z bitevního pole mělo za cíl zbavit se žen, které doporvázely vojenské tábory a uspokojovaly sexuální potřeby vojáků. Někdy tvořily jakousi samostatnou malou armádu a občas se převlékaly za muže, aby se vyhnuly pronásledování... Proto byly ženy převlečené za ženy často považovány za neslušné. Dokonce služebná, které se Figuerová zastala, řekla za jejími zády, když se dozvěděla, že je ve skutečnosti ženou: "Už se s ní nebudu bavit! Žena, která se převléká du mužských šatů, není slušná žena."

Z Théresina příběhu není úplně jasná její sexuální orientace. Na jedné straně udržovala jako elegantní dragoun tak intensivní vztah s šestnáctiletou dívkou v Castres, že když dívka otěhotněla, musela Thérese poskytnou dívce i její matce vizuální důkaz o tom, že ona otcem dítěte být nemohla. Když se pak jistý republikánský důstojník zamiloval do "Sans-Gêne" a nabídl jí manželství s ujištěním, že může "zůstat mužem a ponechat si svou hodnost", souhlasila. Jak se však blížil svatební den, trápily jí čím dál větší pochybnosti. Děsila se:

...nudné etikety. Pořád budu muset mít na mysli, jak se chovat, budu muset zachovávat vážnou tvář. Můj manžel možná začne žárlit a hrát si na tyrana. Budou následovat nekonečné hádky a spory. Měla jsem z toho všeho čím dál větší strach.

Když v určenou hodinu dorazila na radnici, měla pocit, že "svědkové a četní přátelé kolem mě vypadají jako procesí, které se chystá dovést oběť na porážku". Nevěsta i ženich zaujali místa před úředníkem, který vedl obřad: když před sebou spatřil dvě téměř stejně oblečené postavy ve vestách a kalhotech, sarkasticky se zeptal, která z nich je nevěsta. Všichni se rozesmáli, včetně ženicha. Figuerová však měla chuť vlepit muži políček. Prohlásila, že svatbu ruší a vypochodovala ven.

Ženy, které žily jako muži, ale jejichž pohlaví bylo veřejným tajemstvím, si nikdy nemohly být jisté, podle jakých norem jsou posuzovány. Thérese byla několikrát trpce zklamána, když zjistila, že to, co pokládala za profesionální vojenský respekt, byla ve skutečnosti sexuální touha. Když se dostala do roty generála Barnadotta (který se později stal švédským králem), potěšilo ji, že požádal svého plukovníka, aby ji nechal převelet do jeho štábu. Když pak byla předvolána před generála, téměř se jí zastavilo srdce, když generál začal vykládat o tom, jak kvůli ní nemůže spát a jak doufá, že i ona cítí, že je mezi nimi něco zvláštního. "Svěsila jsem hlavu," vzpomínala Thérese, "a neodpověděla jsem." Bernadotte naléhal dál, vysvětloval, že kvůli chatrnému zdraví své manželky, "Když jsem na vojenském tažení, potřebuji společnost ženy, přítelkyně." Slibovat Thérese, že dostane štědrou odměnu, když mu bude dělat společnost. Z jejích vzpomínek na to, jak zareagovala, vyzařuje zklamání, vyhnula se jeho pokusu ji políbit:

...bez násilí nebo zloby, ale byla jsem zdrcelá, uražená a naplněná hlubokou lítostí. Ten muž byl elegantní, důstojný, uniformu pošitou zlatými prýmky, na prsou velkou diamantovou hvězdu a širokou rudou stuhu... a pak mne začal dobývat tak lacinými slovy, mě, která jako on bojovala na bitevním poli s mečem v ruce. Styděla jsem se do hloubi duše. Chtěla jsem promluvit, ale dokázala jsem vykoktat jen pár nesouvislých slov: "Ženatý muž... ajá jsem byla tak hrdá na vše, co jste pro mě udělal... Takže vy jste na mne nemyslel jako na skutečného vojáka..."

Následujícího dne jsem se vrátila do Francie.

Figuerová toužila po tom, aby ji ostatní obdivovali za její vlastnosti a ne za to, že je žena. Ale nepopírala - naopak, spíše zdůrazňovala - svou ženskou stránku a byla přesvědčená, že kombinuje mužské i ženské instinkty. I když napsala, že "příroda v žertovném rozpoložení rozhodla, že se narodím jako děvče", byla očividně hrdá na to, co považovala za svou ženskou citlivost: když neúnavně pracovala v Burgosu, aby zmírnila utrpení civilistů trýzněných válkou, "uvědomovala jsem si milosrdné instinkty ve svém nitru, které příroda vložila do srdce každé ženy." Milosrdné jednání, které ji v tomto období proslavilo, jí později dokonce zachránilo život, když stála jako voják před popravčí četou nepřítele a někdo v ní poznal tu "vojačku", která byla "tak laskavá k trpícím".

I svou péči o vzhled - který si udržovala i za těch nejtěžších podmínek - označovala za dědictví své ženské podstaty. Když byla v Lisabonu zavřená ve špinavém odporném vězení, vzpomínala na to takto:

Bylo mezi námi několik španělských státních zaměstnanců a úředníků, kteří sloužili ve vládě krále Josefa. Někteří s sebou měli ženy a ty nešťastnice byly strašně zanedbané a sklíčené. Ze všech sil jsem se je snažila povzbudit. Muži o sebe ve vězení nepečují, ale ženy nikdy neztratí touhu se líbit. Moje uniforma byla plná děr. Opravila jsem ji látkou, kterou jsem získala ze šosů. Můj spodní kabátec byl v bezvadném stavu. Řekla jsem si, že když si kolem něj opásám kožešinu, bude vypadat jako husarský plášť. Celé týdny jsem šetřila z polovičních porcí rýže, až jsem dala dohromady dvanáct francouzských sous, a za ně jsem si od jednoho anglického vojáka koupila kožešinovou čapku. Když jsem ji velice pečlivě rozstříhala, aby ani kousek nepřišel nazbyt, získala jsem potřebný doplněk ke svému plášti. Měla jsem tři košile, z nichž jednu jsem obětovala na opravu zbylých dvou a na to, abych si vyrobila půl tuctu límečků. Podobně jsem si vyrobila modrou plátěnou čapku lemovanou širokou krajkou. Prádlo jsem si prala ve vědru a žehlila ho tak, že jsem si na něj sedla. Tak či onak se mi podařilo vypadat slušně.

Možná, že se Thérese Figuerová proměňovala v "Sans-Gêne" jen v zápalu boje. Díky tomuto obecně potvrzenému jevu, kdy jsou veškeré myšlenky na individuální zájmy odplaveny vlnou adrenalinu, dokázala jednou dodat zásoby izolované baterii, která držela důležitou pozici. Projela na koni územím odstřelovaným nepřáteli, doručila cenný náklad munice, a teprve pak si uvědomila, že má kulku v rameni. Taková odvaha pro ni byla typická. Jindy zase zachránila před utonutím dva vojáky, kteří spadli do prudké říčky. Po pobytu v anglickém vězení se Figuerová vrátila do Francie právě včas, aby zjistila, že se Paříž vzdala. Tím ve čtyřiceti skončila s vojančením a otevřela si kavárnu. Zanedlouho se setkala s kamarádem z dětstvím Clémentem Sutterem. Z malého bubeníka se stal válečný hrdina. Naléhal na Théresu, aby se za něj provdala a ona se tentokrát rozhodla tento krok skutečně učinit a skoncovat s dobrodružným životem.

Kapitola o ženách - vojačkách je V knížce Sarah Burtonové mnohem delší a obsahuje více skutečných příběhů o podvodnicích vydávajících se z nejrůznějších důvodů za muže vojáky. Knížku s názvem Podvodníci, hochštapleři a sedmilháři aneb pravdivé příběhy o nepravdách vydalo v roce 2005 vydavatelství Talpress a zakoupit jí můžete přímo na eshopu Talpress za rozumných 149,- Kč.