5.-7.10.2007 se v ukrajinském městečku Kamienec Podolski konal třetí ročník mezinárodního historického

festivalu Terra Heroica. Pokud vás zajímá jak se cestuje po Ukrajině a jak vypadají na ukrajině třicítkové

nebo spíš kozácké bitvy, je tu pro vás následující report s klikacími obrázky.

border="0" style="border: solid 1px black;">

Připravovaný výlet Altblau regimentu na východ

Evropy v nás budil napjatá očekávání, zvědavost a také trošku strachu. Jaké to asi bude? Skupina Magna

Moravia už se téhle taškařice zúčastnila o rok dříve a reference byly příznivé. Také strýček Google

vyhodil hromádku fotografií z předchozího ročníku a minimálně hrad a okolí vypadalo skutečně impozantně. Na

druhou stranu zkazky z bitev typu Grunwald, kterých se účastní vedle Poláků také Ukrajinci a Bělorusové,

zaváněly krví a zraněními. Co nás čeká? Jak trampoty a špatné příhody minimalizovat?

Tak za prvé jsme se vybavili perfektní dokumentací k převáženým zbraním, pečlivou kontrolou prošly před

odjezdem pasy a technické dokumenty k autobusu a vleku. Neméně pečlivě jsme z internetu zjišťovali, co a v

jakém množství můžeme na Ukrajinu převézt. Výsledkem byl seznam konkrétních povolených značek salámů, konzerv,

alkoholu a dalšího proviantu, podle kterého jsme vybavili kuchyň. Byla také připravena hromádka dolárků pro

případné povzbuzení ochoty některých orgánů policejních a celních a tak jsme měli pocit, že nás nic nemůže po

cestě překvapit a jediné obavy tedy plynuly z akce samotné.

Převážná část regimentu a přátel (naše řady doplnili hoši ze Zemské hotovosti – SHŠ Rego a Collegium

Armatum) se nalodila v Olomouci, překonala bezproblémově slovenskou hranici a pozdě večer přistupuje

zbytek pluku v Košicích. Nálada na palubě je optimistická, je hodina a fous po půlnoci a překonáváme

slovenskou hranici, ocitáme se na několik vteřin v zemi nikoho a je tu Ukrajinská celnice. Budíme spáče,

větráme odér slivovice a snažíme se tvářit seriózně a kroutíme huby na policistu, abychom co nejvíce

připomínali své fotky v pasech. První kontrola je za námi, propuká veselí, bohužel jen na pár chvil. Náčelník

celnice nás nekompromisně pakuje pryč:

“Na Ukrajinu je zakázán vjezd autobusů s připojeným vlekem!”

Je skutečně nekompromisní a tak nám nezbývá, než autobus otočit a vrátit se na parkoviště na slovenské straně.

Hmmm. Ten chce úplatek – říkáme si. No, máme velkou časovou rezervu a ráno je moudřejší večera, rozhodujeme se

a posádka autobusu se ukládá ke spánku.

Ráno fikaně čekáme, až se na celnici vymění směna, chystáme si “pozornost” a opakujeme pokus o proniknutí do

zaslíbené země. Bohužel situace se opakuje. Tentokrát nás náčelník ani nenechá vyslovit finanční nabídku.

Copak ty lidi nechtěj podmazat? Nechápeme. Bohužel se nedá nic dělat. Autobus znovu couvá na slovenské území.

Většině posádky se podařilo přemluvit provozovatelku bistra, aby neváhala s operativním posunutím otvírací

hodiny a zatímco ostatní snídají a později svačí, pokouší se velení přesunu nalézt řešení zapeklité situace.

Za autobusem je připojen dvoutunový vlek, který prostě za autobusem být na Ukrajině vlečen nesmí. Homologace a

tuny dokladů z EU neplatí. Úplatek nechtějí. Zatímco voláme starostovi Kamence a dalším pořadatelům,

velvyslanectvím a ministerstvům jak v Čechách, tak na Ukrajině a snažíme se vymoci vyjímku, take bádáme, kde

vzít auto, za které by se vlek dal přepojit. Snad autopůjčovny v Košicích nebo Olomouci? A jiné bláznivé a

zoufalé nápady.

Starosta Kamence také obvolává postupně ministry dopravy, kultury, turistického ruchu a zahraničních věcí a

snaží se nám pomoci zevnitř. Opět vysíláme (tentokrát pěší) vyjednávací skupinu na celnici, aby zjistili, jak

se věci mají a opět se pokusili přispět dobrým slovem, prosbou a dolary k rozhodovacímu procesu. Intervence

starosty nese své ovoce. Delegace je svědkem, jak hlavní náčelník celnice přijímá okolo poledního během

několika minut tři telefonní hovory, při kterých stojí v pozoru a bezděky salutuje. Ledy se hnuly. Náčelník

dostal pojeb hned od tří pohlavárů najednou a má jednoznačný rozkaz: “Zařiďte, aby se Češi dostali ještě

dnes do místa konání festivalu!” Hurá, delegace odtrhuje posádku od občerstvení, urychleně se naloďujeme a

mastíme na hranici (tak rychle, že se najdou tací, kteří si nestihnou odskočit a pak na hranici v zóně zákazu

vycházení musí v busu močit do petflašek). Zde nás očekává náčelník celnice, který se ale rozhodl neztratit

tvář:

“Mám rozkaz vám pomoci s přesunem do Kamence, ale autobus s vlekem nepustím, je to bezpečnostní nařízení a

na tom trvám!”
Nechápeme. Jak se tedy do Kamence dostaneme? Zanechat vlek s věcmi na čáře nebo přeložit jeho dvě tuny nákladu

do plného busu je nemyslitelné. Vedle náčelníka stojí ještě jeden celník. Říkejme mu třeba Fjodor.

„Tady Fjodor má mercedes, minibus. Za něj to přepřáhnete a Fjodor vám to tam odveze. Cena za benzín a

Fjodorovu ochotu třistapadesát dolarů.“

Stačí krátká porada a souhlasíme. Cena je celkem dobrá. Ovšem při přepřahání se objevila malinká ašíbka –

Fjodorův vehikl má jinou (a navíc rozbitou) elektrickou zásuvku a vlek tedy bude neosvětlen ačkoli nás čeká

noční jízda. Fjodor bere výstražný trojúhelník, přišpagátovává ho na plachtu vozejku a je to. Pohledy se

tážeme náčelníka celnice, zda-li je takto pohyb vleku po Ukrajině bezpečnější, než za naším novým busem.

Náčelník se s úsměvem loučí: „Eto chorošo! Dosvidanija.“ a my po přesně dvanácti hodinách strávených na

hranici konečně vyrážíme na další cestu. Obloha se zatáhla černými mraky a začalo hustě cedit.

border="0" style="border: solid 1px black; float: left; margin-right: 10px;">
Neujeli jsme snad ani kilometr od hranice a Fjodorův mercedes zastavuje milicija. Průser, říkáme si, to zas

budou lítat dolárky. Ale Fjodor ukazuje celnické doklady a pokračuje se díkybohu v cestě.

Ukrajinské cesty byly různé kvality, většinou však žádná sláva. Fjodor to s vlekem kalí po výmolech a kličkuje

mezi kravami postávajícími po cestách neskutečnou rychlostí, snažíme se s ním držet krok. Máme trochu strach o

obsah vozejku a o Baču, který jede s Feďou jako hlídač a rukojmí. Ale vše dopadlo dobře a dvě hodiny po

půlnoci dorážíme na místo festivalu. Bohužel jsme prošvihli uvítací raut. Stáletrvajícím slejvákem jsme tak

znechucení, že se rychle rozhodujeme nepídit se ani po večeři ani po místech na stavbu stanů a rozhodujeme se

pro další noc v autobuse.

src="http://www.entropie.cz/cs/ukr07/husari_th.jpg" width=140 height=209 alt="Polská šlechta" border="0"

style="border: solid 1px black; float: right; margin-left: 10px;">
Ráno už nelije, ale jen drobně prší. Rozhlížíme se poprvé po místě konání festivalu. Hrad vypadá ve

skutečnosti mnohem impozantněji než na fotkách, zvlášť když se přičtou nyní již zbořené obrovské prostory pro

stáje a ubytovny vojáků a čeledě. To je místo, kde máme rozbít tábor. Je zde už několik velkých vojenských

stanů s palandami a kamínky, které spolupořádatel - ukrajinská lidová armáda postavila pro hosty. Jsou z části

obsazené poláky, ale nás ani nenapadá, že bychom jich využili. Na obrovském bahnisku jsme našli relativně

zatravněný plácek a na něm stavíme stany na spaní, kuchyň a dvě jídelny. Když je postaveno, přestává pršet.

Armádní pojízdný kotlík svolává účinkující k rizotu (vařili ho celý víkend - k snídani, obědu i večeři), ale

dáváme přednost vlastním zdrojům. Pomalu se na hrad začínají trousit diváci a tůristé, sledují mušketýrská

zviřátka ve výbězích a stejně jako v diváci německu či jinde věnují pozornost jak našim stojanům se zbraněmi,

tak obsahům misek.

Než do sebe naládujeme fazole přestává pršet úplně a my se chystáme "do práce". Autobus nás odváží do centra

městečka, kde se všichni účinkující rovnají do více či méně úhledného hada k průvodu městem. Pochodujeme

městem, některé jednotky ve vyrovnaných šicích, kozáci molodci v hlučných neuspořádaných tlupách. V okamžiku,

kdy jsme dosáhli centrálního náměstí vykukuje sluníčko a konečně je tu krásné počasí. Čtvercové náměstí

obstoupili šermíři v hlubokých zástupech tak, že diváci, nacházející se mimo čtverec nemohou absolutně nic

vidět. Na přiléhajícím pódiu se moderátor pustil do uvítacích ceremonií a střídá se několik politiků,

zahajujících festival. Pak spíkr představuje jednotlivé účastnické skupiny, o každé řekne pár vět, pozve

jejich kyrivnika (vedoucího) na pódium, předá mu igelitku s plakátky, cédéčkem se záznamem loňského ročníku a

na place pak představená skupina má několik minutek na předvedení se. Tipuji, že více než osmdesát procent

zůčastněných má mušketu či arkebuzu. Hodně se tedy na náměstí střílí, přesto si některé skupiny neodpustí

předvést nějakou šavlovačku. Skutečný šerm není vidět žádný. Kozáci si poctivě vyměňují seky zprava zleva,

žádná invence se nekoná, jakmile někdo vypadne z tempa nebo se pokusí zaimprovizovat, druhý je totálně v čudu

a neví, co dělat. Působí to směšně. Na druhou stranu koukáme trochu závistivě na úroveň vybavení. Celkově je

tu podle mého názoru dojem z akce lepší než u nás. Viděli jsme za celou dobu asi tak pět vyložených keckařů a

to jen v sobotní bitvě dole u řeky. Většina kozáků je vybavena skvěle, vlněné hadříky ručně šité, vybavení

dobové, i lunt si motají sami, o dobově vyholených palicích nemluvě. Ale je možné, že je to tím, že jde o tak

prestižní akci a slabší skupiny prostě nejsou pozvány.

Představování skupin už začíná být únavné a stereotypní, ale kozákům ani moderátorovi to zjevně nevadí. Uf,

konečně i poslední partička chlupatých čepic si pufla z mušket a zacinkala šavlema. Moderátor se nám omlouvá

za problémy na hranicích a slibuje, že už se to nestane. Následuje zajímavé povídání o kopejkách. Pokud jsem

dobře ukrajinštině rozumněl, kopejka, tedy nejmenší mince používaná v rusku, ukrajině a přilehlých zemích,

vznikla právě zde, v Kamienci Podolskem a jméno dostala podle kopí, která tvořila paprsky slunce, vyraženého

na lícové straně. Pokud jsem legendu zmotal, opravte mne.

src="http://www.entropie.cz/cs/ukr07/rynek_th.jpg" width=580 height=150 alt="Představování na náměstí. Parta,

tuším z Moskvy, sestřeluje klobouk z píky." border="0" style="border: solid 1px black;">

Kamienec Podolski je mimochodem v historii Ukrajiny a Polska, resp. Rzecypospolitej velmi významné místo.

Nazývalo se také "klíčem od Podola" - tedy od Rzecypospolitej a plně to vystihuje jeho důležitost. V roce 1672

po dlouhém obléhání hrad kapituloval Turkům a to znamenalo v důsledku definitivní odtržení Ukrajiny (a později

Litvy) od Rzecypospolitej.

Kozácké povědomí je tam dodnes velmi silné. Ve městě najdete mj. pomník kozáckého atamana Bohdana

Chmelnického.

Když už jsem odbočil od festivalu samotného, tak tady je několik krátkých střípků z normálního života v

Kamenci, jak jsem ho za ty dva dny zaznamenal. Mluvil jsem se třemi muži, kteří sloužili před lety v rudé

armádě a s ní pobývali na území čech. Všichni se omlouvali, že nás obsadili, ale to byl rozkaz. Všichni také

vzpomínali, jak to bylo v čechách bezva. Nikdo s kým jsem mluvil, nemá nikoho známého teď v čechách,

gastarbaitři, co se u nás houfují, jsou ze západní části ukrajiny. Ve městě je docela dost toulavých psů.

Nikde jsem nezahlíd jedinou kočku.

src="http://www.entropie.cz/cs/ukr07/cmoud_th.jpg" width=140 height=190 alt="Kouř nad bojištěm" border="0"

style="border: solid 1px black; margin-top: 10px; float: left; margin-right: 10px;">
Hodně se tu staví a opravují se památky. Jezdit v protisměru je normálka. Vojáci jezdí po pěti v otřískaných

žigulících. Neviděl jsem jedinou prodejnu elektra (ale je fakt, mimo centrum města nechodil), pekárna normálně

prodává, chleba mají mnoho, s ostatním pečivem je to horší. Pokud si u stánku dáte šašlik nebo jakékoliv jiné

maso, tak je cena 5 hřiven za 100 gramů. Nikdy ale nedostanete jen deset deka, vždycky je to minimálně

dvojnásobně víc, prostě co se vejde na tácek. Na stánkách je výběr i dvaceti a více druhů plchovkového piva.

Vodka je neuvěřitelně levná, přesto místní kupují spíš pivo. Cigarety jsou také velmi levné. Čekali jsme,že tu

budou hodně levná ovčí rouna a další kožešiny, ale cena je stejná jako v Praze. Leckde se dá o cenu smlouvat.

Trhovci nabízejí mj. německé přilby z WW2 a olověné kule z mušket. Prakticky každý z místní mládeži má mobil s

foťákem. Neustále nás fotí a telefonují si. Po městečku chodí pár snědších žebraček, táhnoucích za ruku

zpravidla odrbané špinavé děcko. Večer byl ve městě volně přístupný koncert, lidí tu odhaduju tak ke dvoum

tisícům. Nevidím nikoho s vodkou, nikoho vyloženě nalitého. Je tu pár lehce přiopilých tanečníků svírajících

pivní láhve. Postává tu pár milicionářů, ale nevěnují pozornost opilcům, ale pódiu, rytmus s nimi lehce škube,

podupávají si do taktu. Hodně lidí civí na okostýmované šermíře, druží se s námi a chce se námi fotit,

nabízejí nám pivo. Škoda, že nevím, jak se jmenovala kapela. Jsou z Moldavska, hrají jakýsi mix rocku, ska a

balkánské dechovky, neskutečně rychlým rytmem. Parádně to šlape.

src="http://www.entropie.cz/cs/ukr07/hrad2_th.jpg" width=180 height=209 alt="Celkový pohled" border="0"

style="border: solid 1px black; float: right; margin-left: 10px;">
Tak zpátky k sobotnímu popoledni. Skončilo představování skupin na rynku a dav se rozpadá. Šermířstvo se

přesouvá dolů k řece, diváci na most k hradu. Pod tímto mostem, zhruba o nějakých čtyřicet padesát metrů níže,

se nachází bojiště. Ještě před několika dny to byla zahrádkářská kolonie. Jenže na tohle místo je parádní

výhled a tak byly zahrádky zrušeny, keře vyklučeny, stromy prořezány, plůtky zbořeny a bude se tu konat

impréza. Nácvik se nekoná. velitelé jednotlivých jednotek byli na poradě (kde se nám pořadatel zase omluvil za

problémy na hranicích:-) tam se rozdělili na dvě půlky, dostali do ruky plánek bojiště a hrubý ale velmi hrubý

náznak scénáře. Nejprve zaútočí polší kyrysníci, pak půjdete vy a pak se tady budete mydlit. Kdo má vyhrát?

No, to je jedno, prostě bojujte. Nejsme nadšeni, ještě pořád se bojíme, že s rozkazem prostě bojujte budou mít

ukrajinci potíž a půjdou do nás natvrdo. Ještě že máme berdyše, to je přeci jen kus železa. kdyby to šlo kluci

blbě, tak prostě padněte, nenechte se zmrzačit. A dávejte si bacha na věci! Poslední instrukce a jdeme na to.

Husaři vyrazili a hned při prvním střetu jednomu z nich povoluje sedlový pás. Polák padá a kůň se sedlem

svezeným na bok jančí a utíká směrem k několik divákům, kteří dali před výhledem z mostu přednost těsné

blízkosti bojiště. Jen taktak se rozutekli, kůň někam mizí. Mezitím my pochoduje skrz zrušené zahrádky. Nízké

boty se obalují hroudami bláta, šlapeme po řádcích brambor, kopeme do cuket. To je bojová realita, pane! Žádný

"golfový" trávníček jako na Bílé hoře, ale skutečný humáč. Bitva pokračuje střeleckými výměnami. Padáme jak

jsme z čech naučeni i na střelbu, bohužel jsme kromě magny jediní. Všichni jsou nesmrtelní. Už jsme tak

blízko, že uděláme výpad s chladnými na palpost. Partička janičárů nám pálí z arkebuz do obličejů tak ze tří

metrů. Ale je nás víc. Vrháme se na ně, ale proti nesmrtelným stejně nemáme šanci. Poctivě každý z nás

markýruje zásahy, padáme atd. Oni snad nebudou reagovat ani na ránu berdychou. Naštěstí se neplňují naše černé

předpovědi. Ačkoliv kozáci neumírají, nejsou agresivní a brutální. Šmrdlají šavličkama tak nějak a těží z

toho, že my hrajem divadlo a oni hrají na zásahy. Podařilo se mi strhnout jednoho na zem, pošťourat mu berdyší

v žaludku, konečně hraje mrtvého. V tom mne někdo seknul zezadu a tak tedy padám. Pro pohodlí a abych se

neumatlal od bahna, jsem se svalil přímo na mého mrtvého kozáka. netrvá to ani půl minuty a z kozáka podemnou

je zombie. Odvalil mne stranou, vstal, oprášil se a vrhnul se znovu do boje. Vůbec mu nevadí, že diváci jsou

pár kroků od nás. Během chvíle takhle vstávají všichni kozáci, které jsme donutili lehnout. My dál hrajeme

svou hru a čekáme, jestli budeme recyklováni ranhojičem nebo markytánou.

height=183 alt="Turbánek" border="0" style="border: solid 1px black; float: right; margin-left: 10px;">
Zkrátka jiný kraj jiný mrav. Pokud spolu právě bojují dva ukrajinci, šmrdlají před sebou šavlema a při tom si

s úsměvem vykládají, jak je to dnes vydařená mlata a co měli k obědu. Pokud jeden z nich padne, napočítá v

duchu do nevímkolika, vstává a jde se mastit dál. Vše je s kamarádským úsměvem, nikdo nic neřeší. Tedy pravda,

na jednoho urputa jsme narazili. Jouda v zeleném županu a s bílým turbanem pořvává Alláhakbar a je

nesmrtelných král - na něj neplatí vůbec nic. Večer u pivka se všechny jeho oběti shodují, že zítra, pokud

nepadne na první porádný zásah, dostane do tlamy.

alt="Mrtvolky" border="0" style="border: solid 1px black; float: left; margin-right: 10px;">
Mno takže bitvu jsme prohráli. My, umírající část, jsme zůstali rozházeni v cuketách, naši polští a ukrajinští

nesmrtelní byly vytlačeni z bojiště do kapusty. Kozáci vítězí, sklízejí obrovský aplus a vycházejí do města.

My se pomalu sbíráme a drápeme se druhou stranou nahoru na hrad. Teď má následovat pochodňový průvod městem,

ale bohužel organizace nějak nezafungovala a pochodně pobrala vítězná strana, nepočkala na nás a průvod si

odťapali sami. No nevadí, přežijeme to. Dáváme se po bitvě do pucu, něco sbaštíme a jdeme na koncert a do víru

maloměsta.

alt="Zuřivá jeptiška" border="0" style="border: solid 1px black; float: right; margin-left: 10px;">
O koncertě jsem už něco psal, takže teď pár slov o večírku před stany šermířů. Okolo půlnoci se v našich

jídelních stanech družíme se skupinkou poláků, ukrajinců a rusů. Všichni lemtají náš Litovel, vypráví se všema

možnýma spotvořeninama jazyků varšavský smlouvy, ale opilci si většinou rozumějí. Pláčeme si navzájem na

ramenou nad úrovní historického šermu v našich zemích, že nejsou lidi, peníze, bla bla, vytahujeme se na sebe

školama, chlubíme se zbraněma, ukazujeme si jizvy, prostě normálka družba. Nad ránem vyprovodíme poslední

návštěvu a totálně vytuhlého vojáka od obsluhy polní kuchyně necháváme omotaného kolem skoro prázdného sudu.

Jde se chrnět. Snad si později vzpomeneme na obdržená pozvání na akce v polsku a v Kijevě, snad si na sliby

vzpomenou i ti, kteří nás tam u korbelu zvali a pozvání zopakují oficiálně.

Máme po noci zraněného. Péťa si v noci potřeboval odskočit a podařilo se mu zhučet z hradby. Má snad nalomenou

klíční kost či co. Je úplně zelenej, ale ukrajinskýho felčara odmítá. Poučení? Čůrat příště raději hned za

stanem.

Nedělní bitvička se nekoná v bramborách pod mostem, ale na hlavním hradním nádvoří. V okamžiku, kdy

napochodováváme na nádvoří, nás organizátoři dělí na dvě skupiny.

width=140 height=168 alt="Bum" border="0" style="border: solid 1px black; float: left; margin-right:

10px;">
Postavte se sem, tak, a támhle budou kozáci a tady po sobě budete střílet. Se scénářem si nedělejte

starosti, budeme to moderovat. Hm. kolem nádvoří se táhne ochoz, zaplněný diváky, ti budou parádně vidět.

Ale i na nádvoří je dav diváků. pohybují se nevzrušeně přímo mezi námi, stojícími ve vyrovnaných řadách.

Milicionáři se je pokoušejí vytlačit mimo střed nádvoří, tedy teď už bojiště, ale většinou marně. Několikrát

se pokoušíme dohodnout s organizátory, navrhujeme změny, ale ti jsou klidní. Eto budět chorošo, ja

moděrator, ja skažu vam, što dělať.

src="http://www.entropie.cz/cs/ukr07/atamani_th.jpg" width=140 height=190 alt="Atamani" border="0"

style="border: solid 1px black; float: right; margin-left: 10px; margin-top: 5px;">
No, jdeme na to. Jde o vzpouru kozáků a odmítnutí pošlušnosti veliteli posádky hradu a následnou přestřelku,

kozáci mají dostat náklep a vzdát se slíbit věrnost. To jsme na ty nesrtelný zvědaví. Několik nedočkavů

vyhlíží zelený kaftan s bílým ručníkem na
kebuli. Střídáme se s Magnou ve střelbě v přesných řadách a jasných rozkazech. Proti nám kontrastně horda

neuspořádaných živelných kozáckých individualit. V několika vlnách nabíhají našim pikošům na klacky a padají.

Asi to dostali befelem. Ale ani jako mrtvoly se nepřestávají smát a zdělovat si pokřikem dojmy z akce, často

přímo pod nohama diváků, kteří se prolínají do bitevního pole. milicionáři už na kordón kašlou, stojí a s

prsty v uších sledují bitvu. Některé mrtvoly si podávají petflašku s pivem, některé se předci jen občas

zvednou a běží zpátky ke svým. Nakonec se nám odbojní atamani vzdávají, je tu nějaká popravička a konec bitvy.

Opět se na pódiu objevuje starosta města, znovu je přestavování skupin a jejich kyrivniků. Děkuje se divákům a

účastníkům a omlouvají se nám za problémy na hranicích. Vystupuje také španělský pozorovatel a slibuje, že

příští rok přiveze ze španělska celou tercii. Vyhlašuje se cena novinářů a médií o nejsympatičtější skupinu

festivalu. Loni to dostala Magna Moravia, letos jsme to my - Altblau regiment! Cítíme, že to bude asi revanš a

další omluva za problémy na hranicích :-)

alt="Kozák" border="0" style="border: solid 1px black; float: left; margin-right: 10px;">
Tím festival končí, ukrajinská armáda se ubírá sbírat po ulicích kelímky od piva a další čurbes a my jdeme

balit a nakládat. Moc se nám tu líbilo, ale čeká nás dlouhých tisíc kilometrů do Olomouce. Bohužel ani

zpáteční cesta se neobešla bez komplikací. Rozhodli jsme se vykašlat se na zákaz vleku za autobusem,

zapřahujeme ho a jedeme. Vlastně úplně náhodou při jedné noční zastávce na jakési ukrajinské pumpě zjišťujeme,

že blatníky vleku sedí na pneumatikách a vydřeli už do nich pěkně hluboké rýhy. Nejprve jsme si mysleli, že je

to nerovnoměrně naloženým vlekem. celý vlek jsme na benzínce vyložili. Pumpař je z nás hrozně nervózní, mává

rukama a snaží se nás zbavit. Darujeme mu několik balení petek limonád a sodovky a nějaké konzervy a trochu se

uklidňuje. zato my jsme zjistili, že problémy vozíku nejsou špatným rozložením váhy, ale prasklými poloosami.

Pravděpodobně šílenou rychlostí se ženoucí Fedor s mercedesem nám vlek porubal. Co největší část nákladu se

snažíme přeložit do busu. Musíme také odmontovat blatníky a odsekat šrouby zasahující do gum. Je
ště počkáme na opozdilce ze záchodu a po dvouhodinové neplánované přestávce můžeme pokračovat v cestě.

S tím záchodem ještě jedna příhoda. Slyšet jí někde vypravovat, tak neuvěřím, tohle se prostě nedá vymyslet,

to se musí zažít. Jeden nejmenovaný kamarád si na té pumpě odskočil na záchod, slivovice mu nějak hejbala

trubkama. Ve chvíli jak vstoupil, jak na potvoru praskla žárovka, inu což, turecké šlapky lehce svítily do tmy

a uprostřed se černala díra. Dotyčný stáhl gatě, přičupnul a konal. Pak se rozhlíží a správně již tušíte,

papír nikde. Neodvažuje se hledat papír ve tmě po hmatu. vzpomíná si, že v levé kapse má hrst dolarovek z

nákupu poslední lahve vodky. S úsměvem hrdého granda použil tři bankocetle na očistu a odhodil je do

smradlavého jícnu. Opět oblečen se octl před budovou pumpy a vzpoměl si, že by ještě mohl koupit jednu

lahvinku a zbavit se tak stodolarovky, která by měla být v pravé kapse. Ouha, kapsa je prázdná! Ano, přesně.

Potvora se zapletla do levé kapsy k drobotině. Takže pana XY stálo ukrajinské sraní rovné stodva americké

dolary. Dlužno říci, že se nevrhl s baterkou na toaletu a vzal to obdivuhodně jako gentleman. Inu, kdo se může

pochlubit tím, že si vytírá zadek stodolarovkou? :-)

style="border: solid 1px black;">

Tak to je úplný konec ukrajinského vypravování, přes hranice a vůbec domů jsme se dostali už prakticky bez

příhod. Každopádně výlet to byl parádní a až se mně někdo letos zeptá, jestli chci jet zase, budu samozřejmě

souhlasit.

• 
  target="_blank">http://haval.livejournal.com/15745.html - parádní fotečky!


• 
  target="_blank">http://olegbr.io.com.ua/album64057 - hodně rozsáhlá galerie


• 
  target="_blank">http://156.17.3.106/wks/galeryja.php?iEventID=104


• 
  target="_blank">http://www.castles.com.ua/terra0610.html


• 
  target="_blank">http://www.castles.com.ua/terra7.html


• 
  target="_blank">http://www.castles.com.ua/terra2007.html


• 
  target="_blank">http://www.liveinternet.ru/community/1726655/post58367917/


• 
  target="_blank">http://fotki.yandex.ru/users/thror/album/11987/


• 
  target="_blank">http://velizariy.kiev.ua/gallery/tg2007/index.html


• 
  target="_blank">http://www.pospolitekamieniec07.jpg.pl/


• 
  target="_blank">http://s218.photobucket.com/albums/cc266/polozova/Terra%20Heroica%202007/?start=all


• 
  target="_blank">http://voevoda.livejournal.com/264927.html


• 
  target="_blank">http://www.4post.com.ua/travel/29880.html

• 
  target="_blank">http://pics.livejournal.com/so_82/pic/0001dpcg


• 
  target="_blank">http://www.tereveni.org.ua/forum/index.php?act=Attach&type=post&id=8883