Nedávno jsem v jednom časopise pro mládež četl reportáž, nebo něco v tom smyslu, z bitvy, která se každoročně již po několik let, tuším, že již přes deset, koná nedaleko Libušína u Kladna. Autor článku se pokusil v první osobě popsat bitvu a dění kolem, ale zdálo se, že si nebyl jist úhlem pohledu – sám účastník bitvy, snažil se vyjádřit pocity přímo z bitevního pole, popsat vřavu, a zároveň se na to vše podívat očima nezúčastněného. A tak komíhal mezi těmito dvěma stranami, neschopen více hodnotit, věcně kritizovat, udržet svou chválychtivost na uzdě, porovnat to vše s jinými nebo předešlými akcemi, říci cokoli zajímavého. Přitom zabředl do problémů s vybavením šermířů, s kostýmy, amatérismem, zlozvyky i návyky. Řadová popisnost i povrchnost tohoto článku mě přesvědčily o tom, že ne každý dokáže s tak zajímavým tématem to, co by si zasloužilo.
Vyburcovalo mě to a tak chci zkusit po nějaké době – loni jsem o bitvě O brod psal do právě vznikajícího časopisu Pevnost, naposledy začátkem roku ještě o zimní bitvě v Podbořanech – napsat krátkou reportáž o tom, co se o posledním červnovém víkendu nedaleko Týnce nad Sázavou z mého pohledu vlastně událo. Byl bych rád, kdybyste můj článek, vy všichni, kdo si jej přečtete, zhodnotili, zkritizovali a klidně i doplnili o své vlastní zážitky – mělo by to být něco jiného, než diskuse – chtěl bych, aby ke každé takové akci vznikla jakási zpověď bojovníků, kteří se klání účastnili a měli to štěstí, že přežili… :o)
Já přispívám první zpovědí – mé maličkosti v krátkých službách u pána ze Šternberka.

Jak Sázava vřela a měnila barvu

27. 6. - V pátek odpoledne nás uvítal šermířský tábor na břehu řeky a nedlouho potom, co jsme vyložili stany, zbraně a další výstroj i výzbroj, nás tropické vedro od té žhavé koule na obloze, co si říká slunce, donutilo skočit do vody a jako tuleni se povalovat v pomalu tekoucí tekutině, stopu pod hladinou teplé jako prošlé ajskofí, a taky takové barvy, ač bez chuti a bez zápachu. Sázava měla mírný podstav, ale kamarád Kraken to o něco málo napravil svou z dálky větší slůně připomínající postavou.
Tábor se tradičně táhne několik set metrů po levém břehu podél mírné zákruty řeky ve směru po proudu od vsi Zbořený Kostelec, jejíž jižní břeh okupuje nevelké bitevní pole a místo, kde kdysi býval brod. Tomu všemu vévodí na protějším břehu hrad Kostelec tyčící se majestátně vysoko nad řeku. Hrad je sice již zbořený, ale podle stále dobře patrné vyčnělé okrouhlé bašty, torza zdi a rohu paláce a zbytků hradeb si můžeme udělat představu, jak asi vypadal.

Je vedro k zalknutí, nikde žádný stín, kromě stanu měnícího se na saunu. Kupujeme si piva a limonády chlazené technikou na začátku tábora a litujeme obsluhu pečící se na slunci pod slunečníkem i tak ve vlastní šťávě. Veteráni ale varují před nočním chladem a z nedostatku dřeva ženou své mladší kolegy do vzdáleného lesa pro dřevo, ani klacky naložené motorové vozy nejsou výjimkou. Žár ustupuje a my si přes ochablé oční svalstvo prohlížíme tábor při neustálých cestách za pitím a pitnou vodou z hadice posledního domu vsi pro naše psi, koně a ženy. Nadáváme tomu, kdo nám vybral místo pro stan tak daleko a nechápeme zdejší systém architektury – áčka a iglů hord náctiletých keckařů se nepravidelně střídají s motorovými koly a vozovou hradbou z plechu, jen občas trčí vzhůru tyče dobových a také polo či ex vojenských šapitó. Stmívá se a občas probleskující plameny ohňů zamořují tábor i řeku kouřovou clonou. Mírný větřík a čisté nebe jsou požehnáním, skvělé kořeněné špagety po celou noc a pivo jsou přímo darem z nebes. Ozývají se chraplavé i jiné hlasy podroušených zpěváků, zvuky fléten a kytar, některé stany a dokonce i vozy leckde vyhrávají. K našemu ohni zavítal Čert a zahrál nám vytouženou Žoldáckou za pomoci Žoldáka a zbytku neplacených vyvrhelů. Pivo i víno teklo uvnitř i vně našich hrdel a společně s jídlem zanechávalo stopy nejen na ošacení. Do usilovného usínání mnoha unavenců neustále táborem proudí vozy přeplněné hledači volných míst. Blahořečíme tomu, kdo nám vybral místo pro stan tak daleko. Došlo nám dřevo a jsme líní obětovat zdravé nohy a možná i životy pro shánění dalšího paliva. Splácáme ještě narychlo pochodeň a společně s Jaffym si jednou plivneme lampenol, třičtvrtělitr z litru nám asi někdo vypil. Vyšetřování nemá smysl, vyplachujeme hrdla vínem zevnitř, popereme se, zazpíváme si ještě a zaskáčeme kolem i do žhavého ohniště, abychom si zítra nemuseli zbytečně brát boty a ráno jdeme spát, sluníčko nám k tomu pěkně svítí. Probouzím se před stanem, potkávám svůj prázdný pětilitr vína, mezi zuby se mi zachytávají stébla trávy , nějaký pes mne tahne svým vodítkem za mé zápěstí napříč táborem ke stanu s háravou fenou vlčáka. Pouštím se, je brzy na návštěvu cizího stanu a cítím se hůř, než asi vypadám. Mnu si oči a pokračuji rozcvičkou, poznal jsem ho, pes byl můj a tak běhám za ním a za fenou ve fuseklích mezi stany. Umytí v řece vedle čpícího lejna je horší – jsem dokonale probuzen. Začíná opět pražit. Cestou k výčepu potkávám Chomiho a při pohledu do jeho červenolícé rudonosé a věčně se připitoměle usmívající bodré tváře, ohraničené fialovou mnišskou čapkou, si připomínám, že alkohol je metla a před bitvou i zabíjí. Dozvídám se, že v 9.00 je nácvik. Dozvídám se, že je 9.10. Jdu na nácvik a poprvé hledím na miniaturní bitevní pole plné krtin, ohraničené umělým roštím proti útočícím, páskou proti divákům a zrádným břehem. Jsem skoro první na nácviku a nějaký husita mi prozrazuje, že tajemné Š na zadní straně mého camrátka mě řadí k útočícím a brodícím se Šternberkům. Nemám rád husity. Ohlušující ranou petardy na bázi dělobuchu se nám představuje mistr pyrotechnik a dává nám rady, jak a proč se vyhýbat krtinám. Mluví cosi o hlíně mezi zuby a nadzdvihlých očních víčkách. Samé hlouposti. Vytahuje křesadlo a opět předvádí svůj efekt ráže 50. O hodinu později konečně máme velitele a jsme seřazeni, donuceni se hýbat, pamatovat si s kým, proti komu a kolikrát kam útočíme. Zapomínám proč. Nemusíme do vody. Pečou se nám hlavy. Radost nám kazí husité fámou, že v 10.30 bude další nácvik, tentokrát v plné zbroji. Nesnáším husity. Rozdávají se lístečky na pivo, každý má dvě zdarma. Chomi jako organizátor překvapil. Dokonce mu bylo i z mikrofonu rozumět. Stejně bude bitva na takovém plácku překombinovaná. Vracím se do tábora. Vedle bitevního políčka kupuji na tržišti levnou cetku pro svou drahou polovičku, taky něco pro sebe, opasek, ten starý je už krátký, ale já vím, že jsem zhubnul, jenže se mi tady v brodu loni pásek smrskl. Upečen se vracím a všichni jdeme do vody, tam co jsem byl ráno, vedle lejna, jsou tam schůdky. Voda studí a hlava mi syčí, z uší mi jde pára. Už zase funguju. Zkouším svá závodní prsa, kolem mě proplave můj pes čubou. Nevěděl jsem, že na základce taky závodil za béčko. Vylézáme z vody a smirkujeme se ručníky, oschli jsme. „Chlastejte co to půjde, volové, jinak dostanete nemoc z horka“ poučuje nás šéf skupiny. Pivo je zakázané. Jsem líný jít pro vodu a tak vycucnu psovi misku. Pojídám zteplalé zásoby a chystám si zbroj. Vytahuji meč z pochvy a žhavím čepel na slunci, projde tak více husity naráz. Půjčuji štít kamarádovi, co má jen vycpávanici a meč. Na všech kovových dílech by se dala smažit volská oka, na cvočcích spíš rybí očka.

Výstřel z houfnice ohlašuje čas příprav na bitvu. Přivazuji našeho šéfa ke stanovému kolíku a pomáhám psovi do zbroje. Spletl jsem si je. Oba mají vyplazené fialové jazyky a zvuk jako vláček. Šéf asi nepůjde do bitvy, dostal nemoc z horka. Namáčím mu přilbu do řeky a dělám mu tím radost. Zaklel své plechy slovy „AbrakaCalex“, oblékl je, sykl, když k nim málem přimrzl a s pěnou u huby dodal, že už je mu líp. Pak vyrazil a my ho otočili od řeky zpět na cestu. Oblékl jsem si kroužkovku a kolem krku mi kroužky vypálily náhrdelníček. Zaklínat neumím, zkusil jsem modlitbu za mraky a vítr a děkoval za perforaci košile, kudy sepři bližším zkoumání odpařovaly stovky malinkatých obláčků potu. S pocitem, jaký má prázdný kávovar jsem vykročil za ostatními bojovníky směrem k pláni. Syčením nadávám tomu, kdo nám vybral místo pro stan tak daleko. Jsem na místě. Chomi jen zdržuje čtením scénáře. V tom vedru se to čte i poslouchá asi dost hrozně, naštěstí mám přilbu. Husiti mají tyčovky a šklebí se na nás. To jsou pražští. Čekají, až třikrát zaútočíme přes ta křoví na ně. Za námi čekají táborští. Taky husiti. Zkoumám jejich tváře, halapartny a sudlice s gumovými hroty a lehké zbroje. Všechny je nenávidím. Sviští šípy, každý jinam, lukostřelci se činí. Náš velitel chybí, nepřivezli mu plechy. Doufám, že ho neuvidím mezi tou sebrankou naproti. Jeho zástupce má rozžhavené rohy na přilbě. Počítám, že je použije až úplně na konec. Velí lehcí dopředu k prvnímu útoku a míní tím kroužky a všechno kromě plechů. Jdu tam, ale moje železná košile váží dvaadvacet kilo. Lepší než stát, ta váha mi drtí chodidla v náhradních škorních do vody. „Lehcí“ útočí, jdu taky, v pravé meč a v levé sekeru, jsem vepředu, zapomněl jsem, že dneska nemám štít. Jsem u zátarasů a čekám, až se udělá místo. Vidím husity. Dneska se nesměju. Nenávidím je, ale jsou to kamarádi. Jeden jde po mě tyčí a druhý s třetím mu pomáhají. Jednoho zaháknu sekerou, druhého blokuju mečem, třetímu někdo sráží gumový hrot. Je to šikula, narval mi dřevec do brady pod přilbu, mám kroužky navěky v čelisti. Řvu Švajnehunt a couvám. Je ústup. Poprvé zaslechnu muziku z beden a Chomiho hlas oznamující útok křižáků a pak ústup Šternberků a křižáků. Někde zaševelí dělo a něco bouchne. Aha. Hlína z krtiny mi čistí zuby a nadzdvihává víčka. Davis vedle mě dělá, že to dostal. Moje barbuta je chvilku zvonem. Další rána. Davis je skvělý herec, dělá, že mu výbuch nadzdvihl hledí. Vracíme se zpátky k vlastním těžkooděncům. Davis ještě hraje chromého a přitom už nemusí. Že by to dostal?

Je útok. Jdu s těžkými, chci pomstít Davise a svou bradu. Jsem u nich. Ten první mě šťouchne do žeber gumou. Druhý do boku, přerážím mu za to jeho bidlo a hákuju třetího. Jsem nesmrtelný. Kopu do dřevěného zátarasu a slyším velitele, chce, abychom si pohráli s jejich chabým opevněním. První mě trefuje mezi nohy a jeho tyčovka si chvilku pohrává s mými vejci. Už nejsem nesmrtelný. Plazím se zpět a obzvláště pečlivě kličkuji mezi krtinami. Děla duní. Hlína i diváci jsou ve vzduchu, po naší pravici někdo na chvilku staví stožár z vody. Při třetím útoku se už do Sázavy skoro těším. Biju chvilku své tři husity u zátarasu do ratišť a rukou. Ústup. Necháváme zátaras křižákům a sami se vrháme do vody směrem ke hradu, vypálíme ho, to je hračka, jsme Šternberkové. Objevuje se vor a na něm dělo. Jeho osádka nás má rozprášit, ale je ráda, že vyváží kanón tělem. Vystřelit, tak jede pod vodu. Z protějšího břehu nám jdou naproti nějaké tyčovky s husity a mají stejné problémy se slizem pokrytými kameny, jako my, jen když upadnou tak plavou. Nemyslím na to, že se utopím, nenávidím je. Jsou tu, samí husiti. Musíme je zatlačit. Voda vře. Skoro u břehu je nás málo. Tři husiti tu drží v šachu rohatého velitele. Pomáhám mu a beru si na starost nejbližšího barbara z trojice. Ještěže sem nepustili hobity, utopili by se. Husita s tyčovkou do mě rýpe. Klopýtnu a ramenem škrtám o velitele. Padá naštěstí na mě do sedu, zaklání hlavu, hasí rohy. Ujíždí mi po proudu a noří se, Sázava na rtech mu drží povrchovým napětím. Řvu na nepřátele o pomoc, taky se topím. Barbar nebo kelt neslyší, ostatní jdou a berou velitele za levici, já za pravici. Husity mám náhle radši. Velitel děkuje a vrací jim to po svém. Jdou pod vodu. Tlačíme je. Dostal jsem toho kelta a taky tyčemi do zad. Ještě ho projistotu sekám na hladině přes břicho a scénicky bodám mezi paži a trup do kamenitého dna. Vor fakt vystřelil, ale nestačím se kouknout, jestli zajel pod vodu, nebo ne. Bušení na zádech zesiluje. Já jdu pod vodu. Už zase nesnáším husity. Jeden křižák mi pomáhá zpátky na břeh a mých stodeset kilo vytáhne levou rukou, pravou se vyvažuje. Ještě pár Šternberků se dostává nahoru. Mrtvoly se drží trsů trávy a kamenů na dně, aby neodplavaly, nebo hledají meče. Formujeme se s křižáky. Začíná poslední řež. Vidím našeho velitele, jak bojuje. Pak si sundavá rukavice a rohatou přílbu a holýma rukama se vrhá na svou oběť, škrtí hejtmana pražských nebo táboritů, nevím přesně, radši se do toho nepletu. Už vůbec nemůžu, ale na pár husitů ještě stačím. Chomi hlásí, že jejich přesila nás tlačí k zátarasu a vítězí. Nevím, asi to špatně odhadl a husiti už mu došli, tlačíme je my, poměr tři na jednoho, náhle je mám docela rád, ale to už jsou nedostatkové zboží. Na břehu jsem si jednoho obklíčil, takového koktu s mečem, lekl se mojí sekery a pošlapal při couvání pár mrtvol. Ještě, aby mi zakopl a propíchl se. Jako že mám štít, řvu na něj a sekám mu střechu zprava a býka zleva, sekeru připravenu. Nesměju se, chci si zašermovat. Utíká mi a šéf skupiny mi ho zabíjí před očima. Mám zatmění. Stejně tě nesnášim víc než husity, zařval jsem na něj a jdu po něm, má ale štít. Párkrát si ťukneme, to už ale spěchají další supi. Rozhlížím se. Husiti došli, jsem tu aspoň ještě já. Šéfovi to nevadí, dělí se o mně a všichni se na mně s úšklebky střídají, jako na gumové panně. Dostávám ránu přes hruď a protáčím se. Čekám, že mi někudy projede čepel, ale něco mě jenom polechtá na zádech. Aha, chtějí mě mučit. Padám vysílením, mučení bych nevydržel. Umírám, ale přitom se rozhlížím, Chomi hlásí, že husiti vyhráli, na poli se mezitím poslední křižáci raději vraždí mezi sebou. Davise odmítl poslední husita zabít a tak to ukončil sám. Nějaká slečna mě natáčí kamerou z pěti kroků. Zase umírám, ksicht mám plný prachu, z jedné strany krtinec a z druhé asi lejno, určitě lejno, na to mám fakt štěstí, na dobrý místo k umírání, nemůžu smrady dýchat, navíc mi za hlavou doutná dýmovnice a štiplavý kouř mi konzervuje plíce a žere oči, hyena. Je konec. Podupání botou mě vytahuje od lejna a ze záhrobí. Kašlu, děkuju kamarádovi husitovi a kašlu na něj. Děkujeme divákům v pokleku. Jé, je nabíhačka, sláva, jenže mám košili. Zastavuji raději dva metry před lidmi a k pásce si dojíždím. Řvu na pána s malým chlapečkem a ten se nebojí, jen ke mně čichá a otráveně se odvrací. Hledám kamarády. Je po bitvě a já žiju. Všímám si na ostatních prvních zranění a vzpomínám, zda nejsou ode mne. Nic pěkného, krvavá ústa, jeden zlomený nos a ošklivě rozbitá hlava. Nic, co by mělo můj rukopis. Nadávám holce v dlouhých šatech s mečem, kterou jsem zahlédl mezi husity, že sem lezla. Nechápe. Já taky ne. Je mi hrozně. Jeden divák mi tvrdí, že to vypadalo úžasně. Chci mu věřit. Vracím se do tábora a nahlas nadávám tomu, kdo nám vybral místo pro stan tak daleko. Kolem mě už pomalu projíždějí první vozy domů, jo, sobotní noc už nebude taková, jako ta páteční.

Dalibor z Kozojed

dalibor.kozojed@centrum.cz