V předposlední červencový víkend se v Dolní Dobrouči uskutečnil už čtvrtý ročník třicítkové bitvy, kterou pořádá místní skupina historického šermu Lucrezia. Bohužel z několika důvodů šlo o bitvu poslední na tomto krásném místě a od téhle sympatické party. Jaká tedy byla akce s podtitulem "Zánik pevnosti"?

Když jsem v pátek navečer dorazil, ani jsem nestačil vybalit a už se bylo třeba převlékat pro první bod programu. Tím bylo vyzvednutí starosty u rathausu do kočáru a následující průvod městem až na bojiště. Průvod na sebe nabalil spoustu kolem stojících lidí a tak slavnostní projev starosty a předání symbolického klíče od bojiště sledovala už hezká řádka diváků. Pak následovala krátká execírka zůčastněných skupin. Diváci měli jen krátkou chvilku na vydechnutí, pivko a buřtík, když se smráklo a započalo vystoupení Altblau regimentu. Upalování čarodějnice, noční střelby a loučová bitka měly úspěch stejně jako slizký inkvizitor a další herecké party.

Počasí, v pátek tak vynikající, bylo v sobotu tak trochu obojaké. Chvilkové přeháňky ale neodradily více než 2500 diváků, kteří se sešli, aby shlédli kromě bitvy i zajímavý doprovodný program. V tom se ukázkami představily mimo jiné skupiny Banderium, Adorea a Biskupští manové z Kroměříže. Obrovský potlesk a mé osobní sympatie si zasloužilo vrchlabské Rego s vtipným představením Mazaný lazebník. Celý sobotní program uváděl (v Dobrouči ne poprvé) poměrně dobře herec Jan Čenský.

Scénář bitvy byl poměrně jednoduchý - švédové přitáhnou k pevnosti a dobijí ji. Absence hlubšího příběhu podle mne nebyla na škodu. Jednotlivé akce byly pro účastníky jednoduše zapamatovatelné a divák se měl díky mohutným kulisám a docela velkému počtu účinkujících stále na co dívat. Ať už na úvodní lov slepic a vesnický život v podání JZD Novica, tak na manévry mušketýrů a pikenýrů Altblau nebo početného polského Žoltego regimentu a dalších skupin.

Kdo to v Dobrouči zná, ví že spolu s každou bitvou se rozrůstají i kulisy: pevnost se zámkem a vesnice. Bohužel z Rýznarova palouku, skoro ideálního bitevního amfiteátru, je nyní nutné kulisy odstranit. Proto byly dobyvatelům při scénáři dovoleny i velmi brutální útoky na palisády, hradby a vůbec celou pevnost. Stejně tak se měla vyřádit i pyrotechnika, kašírující dopady švédského dělostřelectva a práci minérů a sapérů. Podle mého ale pyrotechnika trochu zklamala a rozstřílení věží a zdí pevnosti se smrsklo v pár odlétnuvších třísek a sporý čmoudík. Já sám jsem se pokoušel přenést oheň na další místa hradeb, ale jednak plot nějak nechtěl hořet a jednak brzy zasáhli obránci a podali si mne. Pevnost tedy ještě stojí a Lukrécka bude muset o dalších víkendech nastoupit na brigádu s motorovkama. Útěchou jim může být důkaz, že jejich předchozí práce na stavbě pevnosti byla opravdu kvalitní.

Pořadatelský servis fungoval dobře. Účastníci fasovali guláš, koláčky k snídani, místa na spaní byla měkoučká, dřeva na pálení zásoba a latríny místo klasických tojtojek byly pochopitelně výborně odvětrané:-) Snad jen mohla být ještě jedna latrína na druhé straně za táborem. Pivko pro šermíře teklo ještě dlouho po půlnoci. Jen škoda, že v neděli ráno už nebyla v cisterně žádná voda.

Večerního programu se ujala Rajhradská folkrocková skupina Krahoš a to naprosto dokonale. Několika hodinový koncert téměř bez přestávek, přinesl písničky z vlastní tvorby (některé i několikrát), fláky od Čechomoru, Fleretu, Vlasty Redla a dalších. Na přání z obecenstva pak vysolili i několik džemovaných vypalovaček od Uriah Heep, Deep Purple a dalších rockových klasiků. Kotel pod pódiem složený ze skalních fanoušků Altblau, Novicy a několika dalších opilců se jen těžko po druhé ráno smiřoval s ukončením bigbítu.

Když už jsem u koncertu - možná bych doporučil pánovi, který přivedl do kotle svého zcela evidentně hlukem vystresovaného psa, aby příště víc myslel na něj než na sebe, možná by neskončil politý pivem. Naštěstí se psovi nepodařilo ani napodruhé prokousnout moji nadvakrát ohrnutou koženou mušketýrku, takže nebylo nutné sahat k drastičtějším opatřením.

Celkově to byla velmi velmi povedená akce a nezbývá nám než litovat, že pokračování se nekoná. I když nakonec Lukrécka připustila, že nikdy by neměli říkat nikdy. Snad tedy za dva, tři roky, zase někde u Dobrouče...