V sobotu 18. září 2004 se konal Historický den města Oder, jehož součástí byla mimojiné komorní husitská bitva. Slavností se zúčastnil náš dopisovatel Roggy a sepsal pro nás-vás své dojmy z této akce:
Za prvé, jsem centralista. Ne snad, že by se mi odlehlé kouty naší vlasti nelíbily, ale kromě jiného nějaká delší cesta pro mě jako studenta většinou znamená i větší finanční zatížení. Vzdálenost je tedy jedním z kriterií a když už se vypravím někam daleko, musím k tomu mít důvod. Za druhé, když tak přemýšlím o reportážích, které jsem napsal, vždy jen chválím. Jenže tentokrát i kdybych chtěl, tak bych nemohl nechválit. Historické dny v Odrách totiž postrádaly jakýkoliv prvek, který by si nezasloužil chválu.
Celý tento počin byl ukázkou toho, co všechno lze zvládnout, když je dobrá vůle. A také, že i malé městečko může mít program srovnatelný s velkými akcemi podobného druhu. Malá a komorní atmosféra dodávala celé akci další netušené kouzlo, že kdo tam nebyl, o mnoho přišel.
Přehršel muziky, šermu, řemesel i tance, a tomu všemu korunovala rekonstrukce událostí z let 1426 až 1427, kdy město Nový Jičín oblehl husitský hejtman Jan Tovačovský. Ale začněme pěkně od začátku.
Hlavní linie dění se konala v zámeckém parku téměř uprostřed města. Vyrostlo zde několik historických stanů i kulisy pro nadcházející bitvu; několik míst bylo zasvěceno dětským hrám. Malí zájemci si mohli vyzkoušet střelbu z luku či jiné rytířské kratochvíle, o které byl stále velký zájem. V devět hodin pak hlavní organizátor a mozek celé akce Siba zahájil program. Na pořadu byla ukázka zbraní i výstroje, již zmíněné dětské hry a podobně.
První bitva měla malé rytíře. Setkali se totiž mladí žáci oderských škol, jedni za husity a druzí za oderské pány a křižáky. Bojovalo se dřevěnými meči, přesto urputnost zápasu ukazovala, že mladým bojovníkům jde o vše. Přišlo mi to jako vcelku chytrý nápad. Děti se tak samy mohly účastnit programu, zabojovat si a případně i zvítězit; rodičovstvo také fandilo a vůbec, je vidět, jak vlastně celé městečko žilo historickým dnem.
Ve dvě hodiny se šermíři seřadili do dlouhé kolony a následoval průvod městem. Třicet až čtyřicet přítomných asi z deseti skupin historického šermu sice nevytvořilo takovou masu jako v Kolíně, nicméně i tak myslím, že místní si přišli na své. Vpředu kráčel bubeník, za ním vlajkonoši, městská honorace, dokonce ani jezdci na koních nechyběli. Cílem pochodu byla radnice, před kteroužto předvedeno něco z mnohých umění bylo - boj, hudba i kejklířství - a starosta následně zapůjčil na jeden den klíč od města. Odměnou za to jim byla velká bitva.
Tedy, velká, na tamní poměry velká. Ale rozhodně nešlo o žádnou frašku. Přestože vojska čítala každé tak po desíti, patnácti mužích, pečlivě zpracovaný scénář, chytrá choreografie a mnozí kouzelní efektové dodaly střetu husitů s katolickými pány své velké kouzlo. Nechybělo dobývání hradu, rozsáhlá dělostřelba i střelba z píšťal, střety na bitevním poli, ranění, mrtví, napínavé duely a dokonce i město bylo husity nejenom vyrabováno, ale i doslova vypáleno. Na tak malý počet bojujících to byl myslím výkon veliký.
Velké plus této bitvy bylo totiž i v samotné organizaci. Nejenom, že se účastnili lidé pozvaní (tedy ověření), ale ani nácvik nebyl odfláknutý, každý věděl, co má dělat, a hlavně, věděli to i velitelé a dokázali své lidi korigovat. A přestože šlo o zkušené šermíře, nechyběly ani základní údaje, které údery jsou dovolené, co se smí a co se nesmí, na co dávat pozor atd., a upozornění, že by se mělo umírat... což jsem zažil vůbec poprvé. Spíš by se taková instruktáž hodila například na Libušíně, kam jezdí spousta nováčků.
Po hodinové bitvě pak následoval další velmi bohatý kulturní program. A to ani nepočítám výstavu v zámku, týkající se historie Oder, nebo i připravenou procházku po historických památkách.
Jako první přišla na řadu hudba. A opět to byl objev pro mě velmi příjemný a neočekávaný. Hudební skupina Codex nejenom, že vypadala hezky na pohled (zvláště některé sličné hudebnice), že byli sympatičtí, ale i jejich hudba, zejména středověké písně a sem tam i nějaká lidová, měla hodně do sebe.
Nechybělo divadlo pro děti a co by si také děti počaly bez rytířského klání. Pro jejich pobavení si vystoupení připravila skupina Ultimum dei gracia, která čítala čtyři lidi a dva nádherné koně. Ukázali, že nejenom oni mají koně, ale hlavně, že i sami koně mají skvělé jezdce. A když už jsme u rytířů, nechyběl ani rytířský turnaj pěších, který připravila skupina historického šermu Keltik.
A to stále není všechno! Oderská skupina scénického tance Ferda také předvedla své umění a musí se uznat, že tam daleko na východě tančit umí. To už se pomalu stmívalo, pohlazením na duši byla skupinka flétnistek Falsum Artis, která nás seznámila převážně s duchovními písněmi středověku. A v okamžiku, kdy se setmělo, nesměla chybět ohňová show v podání Svobodných sedláků. A i tady musím smeknout klobouk, protože i přes některé detaily (například podruhé opakovaný souboj, který jsme předtím shlédli v turnaji; ale to už je ona tak zvaná profesionální deformace) to pokládám za jednu z nejlepších fireshow, jakou jsem viděl.
Tím také historické dny v Odrách skončily, následoval úklid, posezení v kruhu přátel u krbu a druhý den ráno už jenom opět dlouhá cesta nazpátek.
Odvezl jsem si domů hodně silných dojmů, skvělé vzpomínky i jedno hezké cédéčko od Codexu. Vzhledem k tomu, že jsem tam skoro nikoho neznal, i několik nových známostí. Vyblbnul jsem se do sytosti, nevěřícně kroutil hlavou nad tím, že hlavní organizátor celé akce, Siba, zvládal účinkovat v devadesáti procentech vystoupení (jak v pohádce, tak v rytířských kláních, tančil i plival oheň) a tímto mu vzdávám velký hold. Protože šlo vážně o jednu z nejlepších akcí, na kterých jsem byl. I když málokdo tuší, že něco takového se vůbec uskutečnilo. Což je škoda. Věřím, že příští rok to bude lepší.
Roggy
|
