Do redakce nám dorazil email se sepsanými zážitky ze zimní podbořanské bitvy, kterou 28. ledna uspořádali už po několikáté Agmeni. Autorem je Dalibor z Kozojed.

Jo tak pohádka?

Letošní Podbořany proběhly vážně moc pěkně. Hned po příjezdu mi někdo z píšťaly vystřelil vedle psa, takže jsem byl jako v pohádce o té královně koloběžce - oblečen neoblečen běhám neběhám, ovšem na psa jsem řval, a ne že ne. Sotva jsem se neoblékl a byl průvod.

Přehlídku zoufalců kolujících zamrzlým městečkem jsme ovšem s Pavoukem nedohonili - ne že bychom se nesnažili, muselo to vypadat vážně moc pěkně, běžící plechovka a za ní supící rohatec v kroužku a kůži, ale Pavouk špatně odbočil, jak asi ucítil hospody z náměstí. Mají tam jednu nově postavenou, takže neviděl neslyšel, uřvat jsem se mohl já i jeden pán, který vehementně ukazoval, kudy ten průvod šel... Už nás zajímalo jenom náměstí. Lidi čekající na průvod se sice trochu divili, když jsme dorazili jen my dva, ale to jim nebránilo v osahávání našich zbraní... a to to byly většinou ještě děti.

Čekali jsme. Chtěli jsme, aby to vypadalo trochu důstojně to naše čekání, ale nešlo to, hospody nadohled, všude kolem lidi, no prostě hrůza. Naštěstí se mi podařilo Pavouka přemluvit, že když ještě vydrží, dostane flašku medoviny. Zůstal, ale bylo mu podezřelé, že bych mu jen tak nabízel flašku... kápnul jsem božskou - musíš se mnou vystoupit, taková drobnost, tady před těma lidma, řekl jsem mu - a mínil tak zapůsobit na jeho ego. Flaška ale zapůsobila. Pak mi upadla z hlavy přílba, z ničeho nic, a ohnul se mi aušusový nánosník, ale šel narovnat. Jestli dostanu na čumes, tak mi moc nepomůže. Všude sníh, námraza, lidi byli namrzlí a nedočkaví, průvod už byl tady a nenápadně se mezi nás dva začlenil. Hlavní organizátor, jakýsi mnich zdálobysezdálkyvmlze přivítal místní diváky a pozval všechny odpoledne na louku za město. Aha, ten mnich to byl Ondra, málem jsem ho nepoznal, zákeřně si vzal na sebe to co loni. Podle toho, jak ta kutna vypadala bych soudil, že ji možná od loňska ani nesundal. Vyzval šermíře aby se předvedli. Spotil jsem se, je to tady, někdo nás předběhne. Ale tajně jsem snil o tom, že se někdo nabídne místo nás.

Diváci ani nedutali. Chvilku trapného ticha přerušil Pavouk. Co bychom pro tu flašku neudělali, že? Napadl mne, slovně, dokonce na mne řval a to mne urazilo. Musel jsem ho za to napadnout fyzicky, teda tak to původně bylo domluveno v našem starém souboji, který jsme chtěli zase oprášit. Původně snad, ale násněžka rozpatlaná stovkami nohou co po náměstí před námi pajdaly, udělala z našeho souboje lední revue. Pavouk se trochu divil, že mám místo sekery dnes na něho řetězy a budiž ta příšerná zbraň pochválena, ta jediná ho totiž mohla z otočky na tom povrchu dohnat. Vzal bych si sekerku, vzal, ale mám smůlu, loni na jaře mi ji zabavily děti z mateřské školky a já se jenom můžu dohadovat jestli pak hodná paní učitelka nebyla v černé kronice. Kamarád Ori tvrdí že řetězy jsou fajn, čemuž se divím, protože s nimi párkrát dostal.

Dopadlo to jak to dopadlo. Řetězy nám změnily koncovku. Pavouk mi bůhvíproč přitiskl obličej na hrudní kožený plát - což o to, kluk je to hezkej, ale já o něm vím, že je ujetej na kůže - a já se ho rozhodl jako těmi řetězy škrtit. Oněměl... tak znova... On mě měl nato chytnout za ruku a přes rameno mě dopředu povalit. Dobře se o tom mluví, hůř se to ve zbroji dělá, prostě letěl jsem na záda a on mě zabil, skoro jsem měl pocit, že ne jenom jako. Ale zvedl jsem se. Pavouk ještě na rozloučenou komicky hodil držku a sklidil skoro potlesk, měl by na tom ještě dělat. Divákům se to líbilo, šermířům taky, až jsem dostal strach, že budeme v diskusi na Ceskymsermu... Ne, je to v pohodě, řehtali se našemu bruslení. Mizerové, nikdo se nechtěl zmordovat na tom zas... něženým náměstíčku. Ale co, flaška lepidla je naše. Potom promluvil starosta, poděkoval šermířům za účast a takové ty řeči. Zezadu někdo mumlal, že průvod byla mizérie a že ať mu zase někdy řeknou, že určitě půjde. Moje řeč, bolí mě pata a Smrček mi poradil, ať si s ní zajdu hned v pondělí k patologovi. Chytrák, copak já vím, kde u nás na Žižkaperku nějakej je?

Šli jsme do hospody, Pavouk mě předběhl a měl výraz jako pes, jazyk přimrzlý na kyrysu, těšil se na pivo, bitva až ve tři, ale měl smůlu, šéf mu to zatrhl. Potom ovšem sám šéf odpadl, včera přebral, asi si vzal to své "chlastejte volové" moc doslova. Navíc se mu ozvala ledvina, v uchu mu zvonilo a do druhého mu volala mladá, takže musel na vzduch. Odvedli jsme ho do tělocvičny a uložili spinkat, to je u něho před bitvou normální, skoro vždycky to zaspí. Dokonce měl zase v obličeji svou oblíbenou barvu, jako to pití, zelenou. Má to někdo štěstí. Palcátník se nabízel, že ho sveze, my jsme zas nabízeli za cíl cesty místní kliniku, je totiž cestou na bitevní pole, měl by to blízko. Taky že prej je tam poblíž i hřbitov. Všimli jsme si, že má Palcát nový auto, ale dovnitř bych nevlezl, nějaký modrý chlupatý hnus mu napadl sedačky a dokonce se mu to vyrazilo i na volantu, brrr. Prej jde do bitvy, řekl nám vesele, a nám sklaplo.

Nácvik v jednu jsme sice stihli, někteří dokonce ustrojeni a vyzbrojeni, jen pěšky už jdu rozhodně naposledy, je to nejméně dva kilometry a na přejezdu jsme museli čekat až přejede vlak, sakra, s Pavoukem a Davisem vpředu a Smrčkem vzadu jsme vypadali jako naleštěná Liazka se zrezlou korbou a taky jsme tak asi i vážili. Bitevní pole nás přivítalo vřele, málem jsme se nevyškrábali do svahu, příště si beru mačky. Čelu pole vévodila rozsáhlá pevnůstka z krajinek, co ji Agmeni stavěli už prý od podzimu, pěkná, jen jestli jí není škoda... Není. Easy měl ze mě po roce zase radost a hned si mě vzal k sobě. Lekl jsem se, mám tu někde mladou, ale on mě chtěl jen do jednotky, jako že on bude čaroděj a my co jsme oškliví tak budeme zlí. A jestli se rozzlobíme? Jasně že nebudu letos hodný, loni hodní prohráli a museli ležet na poli ve sněhu, no hnus. Navíc mám rohatou přílbu a řetízky, jsem tedy jasný druhý velitel, prvního si zabral skrček Venca, jak ten to dělá? Pokecali jsme, Easy do nás zlých hustil prý osmnáct hodin vymýšlený scénář a stihl to ani ne za dvacet minut. Byl jsem mu za to vděčný. Jen jména jsem jaksi zapoměl. Jakže se to jmenovala ta kouzelná kniha? Aragorn? A král Vlodisad? Nemám na to dneska hlavu. Někdo mi vysvětlil, že jde o pohádkový motiv. Aha. To mi bylo jedno, hlavně když vyhraju a budu moci brzy domů, je tu zima. O hodinu později začal konečně nácvik. Jednou jsme si to prošli a na konci už zase začali cítit prsty na nohou, je fajn být pěšák, koňáky určitě zebou nohy.

Tržiště bylo taky fajn, trhovci zmrzlými hlasy chraplavě vychvalovali své zboží, jen u svařáku bylo ticho, ten se nabízel sám - voněl krásně, jenže byla prohibice. Snažil jsem se sice tvářit nenápadně, jako že mezi tu ostatní chátru nepatřím, ale nenalili mi, prý už mám dost. Já ale fakt nic nepil, blekotal jsem a snažil se roh přílby vyprostit ze střechy kovářova stánku. Povedlo se, ale musel jsem si u něho koupit klepadlo. Přidělám ho nenápadně Pavoukovi na kyrys a v bitvě mu pak pořádně naklepu. Kovář byl sympatický a jmenoval se Kovář. Zeptal jsem se ho, jestli mu to jméno nebo povolání poradil Jára Cimrman, on však nepochopil a aby se mne zbavil, nacpal mi ještě k tomu klepadlu kované hřeby. To bude mít Pavouk radost.

Palcátník se rozhodl, že půjde do bitvy a chtěl se jít převlíct, ale můj pes ho nechtěl pustit, držel ho za palec a přátelsky vrněl, jak jsem ho to učil. Palcát se tomu ale smál, masochista, i když tekla krev a mohl to být jen příznak posttraumatického šoku. Trochu silné kafe i na psa, pustil ho a šel si hrát jinam.

Kolem nás se ochomýtnul jeden keckař. Beru zpět, urazil bych všechny keckaře, tohle byl panťák - měl bílou mikinu a na zádech kus rudého prostěradla, možná sovětské vlajky, tepláky a přes ně u kolen ustřižené kapsáče i s kapsami, kolem krku arabský šátek či co a v ruce, ani se mi tomu nechtělo věřit, ten dlouhý pant od vrat, v dolní části omotaný tkaničkou místo rokověti. Pavoukovi šly z něho oči šejdrem a nejklidnějším hlasem, který uměl, ho poprosil, aby do bitvy nechodil. Modulovaný hlas občas funguje, panťáka už jsme nespatřili. Uklidňovali jsme se, že je to nějaký náhodný neškodný chlapec z blízké vesnice, který si chtěl prostě zkusit bitvu, ale Davis se zapřísahal, že ho viděl v průvodu a taky už před dvěma lety na Kolíně. Naše úsměvy měly v tu ránu teplotu přemrzlého ledu.

Ozval se mnohadecibelový chrchlot a chrapot, až teď jsem si všiml, že východní straně bitevního pole vévodí pyramida reproduktorů. To co se z nich ale linulo, nebylo nic pro uši. Můj pes opustil divácké stanoviště a zbaběle prchl. Měli jsme to udělat taky. Easy mi na to s omluvnou grimasou řekl, že mu to zkurvil Nero a ten jeho volumeleveling. Přitakal jsem, ale po zbytek dne mi vrtalo hlavou co s tím nechvalně známý římský císař může mít? Přidala se k nám Rotyka, slíbil jsem Fantyšovi, že u nás vyhrají a půjčil jsem mu řetězy. Stálo mě to několik dalších slíbených piv, aby mi je zase vrátil. Přesně podle scénáře - je nás přesila. Mezi královskými se zatím vytahoval Palcátník, že už má zranění a ukazoval ovázaný palec.

Začala bitva. Ponurý chraplavý hlas z reprobeden vtahoval diváky do děje. Královští courali po bojišti a táhli vozík z čarodějovou knihou, podle jejich výrazů musela vážit nejmíň tunu. Čaroděj kývl a my jsme šli, naše nepočetné komando na hrstku nepřátel bohatě stačilo. Rozcupovali jsme je na kousíčky, Rotyka se činila, v agónii jsme párkrát zabili i toho chudáka, co měl utéct varovat ty v pevnosti, ale byl to pašák, zvládl to i tak, plazil se sněhem, asi nějaký herec. Zase mi upadla přílba, ale toho co mi ji shodil mi někdo zabil. Odtáhli jsme vozík, rozbyli tábor a zapalovačem zažehli petrolejovou vatřičku. Je bezva být pěšákem v poli, nahříval jsem si záda a opékal koženici. Napadli nás vojáci z pevnosti a měli nás zahnat a sebrat nám vozík. Opět jsem velebil řetězy. Nějakému chudákovi v tmavém plechu jsem jimi obtočil meč a pak ho tloukl hranou štítu do nákrčníku a přilby. Pořád vstával a v očích měl takový divný výraz, aha, zapoměl jsem, že já mám ustoupit. Proklínám scénář, řvu ústup a doháním ostatní. Po zádech mi proběhlo pár čepelí. Dělám aspoň, že mám zraněnou nohu, záda nevím jak se hrají.

Přidal se k nám zbytěk čarodějova vojska a přesunuli jsme se před pevnůstku, měli jsme děla a pavézy, několik koní, a v té době ještě dost elánu. Vyzvali jsme nepřátele. Pevnost se ani nepohnula. Zažehli jsme pochodně a začali je házet dovnitř. Objevily se plamínky a my věděli, že ti v pevnosti neumrznou. Vystřelila děla a odpověděly jim zákeřně luky zpoza hradeb. Řval jsem na levé křídlo, aby drželo původní patvar. Pak nám z pevnůstky začali obloukem pochodně zase vracet, asi jim už bylo horko. To už hořel i sníh kolem krajinkových hradeb. Mé levé křídlo se rozpadlo. Čaroděj chraptěl útok a já se na něj usmíval skrze hledí. Vyrazil jsem s křídlem až napotřetí, a tušil něco špatně. Vidíš vole, neměl jsi šmelit s Vencou pravé křídlo za levé, teď si to nepamatuješ, říkal jsem si, a představoval jsem si, jak mě čaroděj za odměnu mučí. Je nádherné být zlý. Naše byla pochopitelně levá část pevnosti. Útočili jsme třikrát a pokaždé s nulovým úspěchem, i když brána jim držela už jen na čestné slovo, někdo se za ni asi modlil, tfuj! I tak jsme měli radost, povedlo se nám obránce tak vydráždit, že si sami ničili opevnění. Plameny v té chvíli sahaly dost vysoko, mohlo to být tím?

Napadli nás královští. Moji věrní na levém křídle zase zaspali. Zformovali se sice, ale bokem k armádě, co se na nás chystala od východu. Nakonec jsme se k nim otočili čelem a já řval, ať vydržíme. Kolem prolétli koňáci a mě někam odlétl druhý desátník. Sakra. Je na hovno být pěšák. První desátník stál vedle mě, zubil se a měl prima jméno - Smrťák. Zaútočili jsme společně a já zase velebil řetězy. Kovové kruhy tančily po štítech a přilbicích nepřátel, někdo sprostě nadával, pak ústup, a další útok, pro změnu jsme zase zaspali a má kariéra u čaroděje byla v nenávratnu. Smrťák zmizel, ale lokalizoval jsem ho podle řinčení zbroje. Naproti se vyklubalo několik obrovských plechovek. Tak to ne, řekl jsem si a vybral jsem si Smrčka, podle rzi ho nešlo přehlédnout. Počastoval jsem ho řetězy na levé ruce za štítem a udělal mu masáž zad, kde má jen kabátec. Něco nesrozumitelně huhlal, radši jsem zmizel, než si někdo všimne, že jsem zabil kamaráda. Odehnal jsem pár keckařů od Palcátníka a chvilku jsem se mu věnoval, málem jsem ho nepoznal, měl totiž v ruce meč! Píchl mě do kroužkovky na boku a něco mumlal. V nestřeženém okamžiku jsem ho chytil za nohu a porazil na zem, to je jediný způsob, jak se ten člověk dá asi porazit. A pak na něm zatančily mé řetězy. Nebylo to čestné, vím to, on se mě totiž ptal, jestli jsem v pořádku. Ale já ještě nemohl padnout, ještě ne, ještě aspoň chvilku... Je krásné být zlý.

V pevnosti se otevřela brána a do zad se nám vrhly doutnající zbytky nepřátel. Drželi jsme se, Rotyka stála ještě komplet, nechápal jsem, jak to ti kluci dělají, zabil jsem keckaře v kabátci bez rukavic a helmy a od někoho dostal do rohu, až mi přílba odlétla. To mě rozzuřilo. Nasadil jsem si ji zpět na hlavu, křivě, a nejbližšímu keckaři, co se na mě smál, jsem zahákl řetězy meč a mlátil ho štítem. Nejde to co? komentoval jsem jeho marný pokus vyprostit zaháknutou příčku z mého boku a vzal ho štítem naplocho. Au. Podruhé mi někdo srazil přilbici a pak mi vyrval řetězy z ruky. Proklínám řetězy a čekám konec. Chlapec s jedenapůlí však nic, stál a civěl, tak jsem si vytáhl vikinga, co mi celý den zahálel u pasu. Další borec pocítil, co je to štít a meč proti jeho meči. Pak mi ovšem došly síly, byli na mě tři a dodneška je podezřívám, že se proti mě obrátili mí vlastní za to, že jsem na ně řval. Padnul jsem ksichtem do sněhu, naštěstí nedaleko přílby. Byl jsem naštvaný, ale docela rád, že už je to za mnou.

Nade mnou se totiž odehrávaly příšerné věci - keckaři tančili s meči šavlový tanec, Rotyka padla, někdo mi uřízl váček od opasku a Pavouk s Davisem procházeli bojištěm jako trestající boží ruka a její pravá ruka, neviděl jsem je, ale slyšel - vydávali zvuk jako mlýnek na železný šrot. Finální bitva měla trvat celých deset minut, protože loňských šest bylo prý málo. Prohráli jsme. Chtěl bych vrátit vstupné, ale žádné jsem neplatil, tak jsem to vzdal. Proč jsem letos zase ležel ve sněhu já? Je na hovno být zlý, kdyby to šlo, plakal bych, ale zmrzly mi i slzné kanálky. Kluci z Rotyky mě zabijí, že bojovali na špatné straně. Konečně přestalo chrčet z beden mohutné finále od Rhapsody a my se seřadili k děkovačce. Diváci tu ještě byli, ale mnozí už jistě měli modré prsty u nohou. Moje mladá se psem byli fuč, věděli dobře proč. Koho jiného než Davise totiž mohla na sněhu napadnout ta kravina s náběhem do diváků. Ještě že to bylo do mírného kopečka, Davis hodil tlamu, ale nějaká paní ho chytila, čehož vzápětí litovala. Bitva prý ale byla zdařilá, a loučení těžké, slunce zapadalo a ruce i pusy při polibcích přimrzaly. Říkejte si co chcete, ale já si budu nejvíce pamatovat onu strašnou cestu zpátky - toho strachu abych Pavoukovu medovinu nerozbil...

Nevím, jak kdo si představujete hrané pohádky, ale letos v Podbořanech jako by scénář psal spíš Wilhelm Hauff a ne Andersen, přestože nám počasí přálo a večer mnozí s promodralými rty spatřili svou Ledovou královnu. No zkrátka, byl to horror, alespoň pro ty, kdo dostali mými řetězy. Slibuji, že je přetavím na něco rozumného, na kování ke truhle, na pant ke vratům... Anebo... Jedete někdo na Jihlavu?

Dalibor z Kozojed