Mascha

O tvrdém chlebu lučištníkově

Když hodnotím letošní sezónu, přijde mi význam lukostřelců v bitvě (resp. představení) stále nedoceněn. Mám za to, že dobře postavený a správně vedený lučištnický oddíl by dokázal jak zaujmout diváky, tak vtáhnout šermíře do děje a zlepšit tak celkový dojem z bitvy. Je pravdou, že určitý vývoj v problematice lukostřelců trvá od té doby, co jsem se začal zabývat šermem (cca. 6 let). V poslední době, zdá se, se tímto tématem zabývá stále více lidí. Přesto mám za to, že je tomuto tématu věnováno stále málo pozornosti. Většinou vzroste zájem zabývat se lučištníky bezprostředně poté, co se něco stane, ale tím, že se všichni vykecají, to končí. Jednoduše řečeno, postrádám systematické řešení problému, které by vedlo k určitému cíli.

Příčinu toho, že se celá problematika nehýbe, popřípadě nehýbe správným směrem vidím mj. v roztříštěnosti šermířské obce. Šermíře nesdružuje žádná organizace, nikdo nestanovuje pravidla, nesjednocuje postupy. Pro mě je to svoboda, která také způsobuje celkovou nestejnorodost šermířské společnosti a sám bych na věci nic neměnil. Problém nastává ve chvíli, když něco neklape. V takových případech je třeba svobodu omezit ve prospěch účelu věci. Ale kdo to udělá, když neexistuje žádná sdružující organizace? Kdo má zájem a pravomoc ostatním něco nařizovat? Je tu skupina lidí, v jejichž zájmu je něco nařizovat a dokonce už to dělají. Jsou jimi organizátoři bitev. Ti stanovují pravidla pro svoje akce, ať už jde o scénář, výzbroj nebo polohu bojiště, tábora, hospody a záchodů. Důležitost stanovení těchto pravidel je zřejmá a ona samotná nejsou v rozporu s výše jmenovanou svobodou.

Tedy, organizátor akce je zodpovědný za scénář, pravidla i problémy, které mohou nastat. Má pravomoci i povinnosti a také zodpovědnost. Nabízí se otázka, kdo je zodpovědný za bezpečnost šípů a zranění jimi způsobené. Je jasné, že nemalý díl odpovědnosti leží na střelci, ale je to právě organizátor, který zbylou část odpovědnosti nese - a často to bývá část nemalá. Proč tedy lukostřelec, který nevěnuje dostatečnou pozornost výrobě šípů nebo způsobu střelby je v očích šermířské veřejnosti očerňován a organizátor, který se touto problematikou raději nezabývá je z obliga? A vůbec, právě z toho důvodu, že nikdo neříká, jak mají šípy nebo střelba vypadat, je otázka bezpečnosti značně subjektivní. Lučištník střílí s tím, co považuje za bezpečné - podle nejlepšího vědomí a svědomí, pěšák to vidí jinak, protože na něj se střílí, organizátor to raději neřeší a má o problém méně. Kdo tedy má rozhodnout? Často nekompetentní pěšák, který je ale v ohrožení? Lučištník, který má každý svoje měřítka? Nebo organizátor, který za vše ručí, má pravomoci a povinnost zajistit "bezpečný" průběh akce?

Nechci očerňovat organizátory bitev pro to co neudělali, určitě je toho mnohem víc, co udělali. Věřím, že příprava bitvy je náročná věc a jsem rád, že se najdou lidi, kteří do toho jdou i s rizikem, že to nemusí klapnout - ať už finančně nebo organizačně. Ale ruku na srdce, když sedíte a vymýšlíte scénář, pravidla, určujete velitele, rozdáváte úlohy v bitvě nebo si prostě po bitvě sednete a hodnotíte co se povedlo a co by se dalo zlepšit, vzpomenete si při tom také na lučištníky? A pokud ano, berete je tak vážně jako ostatní pěchotu? Nebo třeba dělostřelectvo? Je mi líto, ale nemám ten pocit. Že je lučištníků málo? A co dělostřelectvo. Zpravidla se jedná o pár lidí a přesto mají pevné místo ve scénáři, kontroluje se tormentace zbraní, platí se jim prach. Je to zřejmě proto, že dovedou dodat bitvě ten správný ráz a také proto, aby se náhodou něco nestalo. Lučištníci jsou pěchota jako každá jiná, jen mají svá specifika, na která je nutno brát ohled. A stejně tak jako dělostřelci dovedou bitvu oživit. Mám pár doporučení, jak vytěžit z lukostřelců víc a dokonce ještě zvýšit bezpečnost bitvy a spokojenost účastníků:

1. Stanovení velitele lučištníků, tedy osoby pověřené a zodpovědné. Jde o člověka, který problému lučištníků rozumí. Kompetentnost velitele je na místě, těžko někdo bude akceptovat velitele, který nikdy nedržel luk v ruce! Pokud takového člověka nemáte, půjčte si ho nebo raději na lučištníky v bitvě zapomeňte.
   
2. Zařazení lučištníků do scénáře: S velitelem lučištníků se bude dělat scénář a on určí co je možné a bezpečné - samozřejmě po dohodě s ostatními. Nikoliv však tím způsobem "tady někde budou ňáký lučištníci", ale určení skutečné bojové úlohy v bitvě. Nemusí se pak stávat to, že lučištníci nevystřelí když mají nebo nedostřelí kam mají. Na druhé straně se lze vyhnout i nesmyslům z pohledu lučištníků. Stejně tak je třeba s jeho pomocí určit pravidla pro používané luky a šípy.
   
3. Určení pravidel pro luky a šípy: S velitelem lučištníků je třeba určit také pravidla pro používané luky a šípy. Tato otázka je dost zásadní a doporučení typu "ať to má ňákou bambuli" svědčí o laxnosti a neznalosti jejich autora.
   
4. Určení pravomocí a povinností velitele: Velitel za svojí jednotku svým způsobem zodpovídá a je třeba mu vymezit určitá oprávnění. Právo na operativní rozhodování v průběhu bitvy, které nenaruší scénář je samozřejmostí. Stejně tak samozřejmé je i to, že velitel je zodpovědný za to, co jednotka pod jeho velením udělá. Velitel by měl ale především osobně kontrolovat luky a šípy (popř. i ostatní výstroj), a to nejen na nácviku, ale i těsně před bitvou a dokonce i v průběhu samotné bitvy!
   
5. Stanovení způsobu kontroly luků a šípů: Podle stanovených kritérií pro luky a šípy si velitel stanoví způsob jejich kontroly. Tedy co přesně se bude kontrolovat, jak se to bude kontrolovat a kdy se to bude kontrolovat.
   

Zohledněním těchto pěti bodů se lze vyhnout zbytečným nepříjemnostem, které často pramení právě z chyb celého systému nebo jeho neexistence.

Velkým problémem je také postavení lučištníka v armádě. Tady se jedná o přístup ostatní pěchoty k samotným lučištníkům. Dobrý lučištník usiluje o to aby jeho výbava byla co nejlepší a nejbezpečnější, což stojí dost úsilí a peněz. Netvrdím, že pěchota to má jednodušší, nepožaduji peníze na šípy jako dostávají dělostřelci. Dobrý lučištník drží s ostatními složkami armády, bere je vážně a je připraven tasit poboční zbraň, když je třeba. Myslím, že by bylo na místě dát mu prostor ve scénáři k seberealizaci a projevit trochu uznání.

Je jasné, že každý lučištník není dobrým lučištníkem, stejně tak jako každý šermíř není dobrým šermířem. Nikdo však nehází do jednoho pytle ty co mají výstroj v pořádku a keckaře. Pokud se vám něco nezdá na šípech se kterými se po vás střílí, vyjádřete se k tomu - to je vaše svaté právo. Pokud šíp odnesete veliteli lučištníků nebo organizátorovi a sdělíte mu svoje dojmy, je to to nejlepší co můžete udělat. Tvrzení, ze lučištníci jsou idioti je na h…., ale corpus delicti a konkrétní připomínky, s tím už se dá něco dělat. Kromě toho, pokud je to možné, šermíř má na šípy dávat pozor - myslím tím, pokud se střílí salvy. Máte své velitele, máte svou hlavu. Kdo se nekryje, dostane šípem. Kdo na zásah šípem nereaguje, ať si uvědomí, jak celá věc vypadá z pohledu diváka.

Možná, že není úplně jasné, co je tím "tvrdým chlebem lučištníkovým". Nejsou jím rozšlapané šípy ani jiné věci na které si lučištníci většinou stěžují. Je jím právě ono přehlížení až ignorace organizátory počínaje, pěchotou konče. Jen věřím, že když se toto změní, zlepší se i kvalita lukostřelců v bitvách.

Koulars

Pod čarou uvádím možný způsob zapojení lučištníků do bitvy určení pravidel pro luky a šípy a způsob jejich kontroly.

1. Zapojení lučištníků do bitvy
   
   Jde o věci na které je třeba myslet už při výrobě scénáře. Pro ukázku pár tipů:
   
   
   
   
   • Lučištníci potřebují sbírat šípy - průměrný lučištník veze na bitvu 8 - 15 šípů. Z tohoto důvodu je třeba návrat šípů zajistit už v samotném scénáři - buď tak, že proti sobě střílí 2 oddíly lučištníků nebo prostě zajistit možnost sebrání šípů. Leží-li šípy dlouho na bitevním poli, pěchota je rozšlape.
     
   • Střelba do vlastních řad - je třeba myslet na to, že když se střílí s šípem do bitvy, přesnost není valná. Pokud mají lučištníci zajišťovat krycí nebo podpůrnou palbu přes vlastní, je třeba aby armády byly dostatečně daleko od sebe.
     
   • Střelba na velké nebo malé vzdálenosti - všeobecně se dají vzdálenosti odhadnout asi takto: 50 metrů - maximum - lépe nestřílet, šípy často nedosáhnou svého cíle, 35 - 45 metrů - střelba obloukem, 20-35 metrů - střelba na přímo i obloukem, méně než 20 metrů - střelba na přímo mířená do dolních partií těla. Méně než 10 metrů je na volném poli trochu nesmysl, protože protistrana je příliš blízko. Nejlepší je lučištníky v průběhu nácviku zastřílet a případně přesunout nebo přeskupit.
     
   • Střelba obloukem nebo na přímo - střelba obloukem je o něco bezpečnější, střelba na přímo je o dost přesnější. Rozhodnutí je čistě věcí organizátora, protistrana by měla vědět jakým způsobem se do ní bude střílet.
     
   
   


2. Stanovení pravidel pro luky a šípy
   
   Co se bezpečnosti týče, u luku rozhoduje síla nátahu. Nevypovídá úplně stoprocentně o vlastnostech luku, ale je to snadno změřitelné kritérium. U šípů jsou to:
   
   
   
   • tloušťka a materiál týbla - doporučuje se alespoň 8 mm buková tyčka
     
   • letky - tedy jestli vůbec, popřípadě z jakého materiálu
     
   • hlavice - měla by pevně sedět na týblu, rozložit sílu náraz do plochy a měla by být z trochu pružného materiálu aby se týblo při nárazu nezlomilo. Tomuto účelu vyhovují např. nepoužité špunty od šampaňského, které mají průměr cca. 30 mm. Lze je sehnat přes sdružení Wothanburg.
     
   • omotávka - změkčuje náraz, chrání hlavici před rozštípnutím. Definuje se velikost, event. materiál.
     
   
   


3. Způsob kontroly
   
   Podstatné je aby bylo jasné: Co se bude kontrolovat, kdo to bude kontrolovat a kdy se to bude kontrolovat.
   
   
   
   • Sílu nátahu lze změřit zaháknutím mincíře na tětivě a natáhnutím luku tak aby se tětiva dotýkala zhruba rtů střelce. Síla nátahu by určitě neměla přesáhnout 20 kg.
     
   • Kontrolu šípů lze provádět formální a důkladnou, namátkovou a celkovou. Formální kontrolou je vizuální kontrola šípu, při které lze zjistit jestli má šíp všechno co má mít, tj. hlavice, letky, tloušťka a materiál týbla, omotávka. Důkladná kontrola se zaměřuje na stav šípu - tedy jestli hlavice drží, týblo není nalomené a omotávka je dostatečná. Namátková kontrola je kontrola vybraných šípů, při celkové kontrole se kontrolují všechny šípy.
     
   
   
   
   Velitel lučištníků by měl důkladně zkontrolovat všechny šípy při nácviku. Před vlastní bitvou by měl provést namátkovou nebo i celkovou kontrolu, zda šípy (a střelci) souhlasí s těmi co kontroloval při nácviku. V průběhu bitvy provádí velitel jen formální vizuální kontrolu. Co se formální kontroly šípu týče, měl by ji provádět každý střelec než jde do bitvy a když zakládá šíp na tětivu.
   

Koulars