Lidé, kteří se u nás aktivně věnují historii, čas od času přijdou na nápad, že by si svou činnost mohli zpestřit tancem. Samozřejmě tancem, který odpovídá příslušné době. Ti, kteří zvolili středověk, zjistí, pravděpodobně už poněkolikaté ve svém středověkém snažení, že si pěkně naběhli.
Protože neexistuje prostá a srozumitelná taneční sbírka obsahující dvacet pěkných a dobře popsaných tanců doplněná cédečkem s perfektní gotickou taneční muzikou a s vlastnoručním podpisem Guillauma de Machaut. A neexistuje člověk, který by mohl zodpovědně prohlásit: „Umím fakt autentické gotické tance a za večer vás to můžu naučit.“ Pokud to někdo prohlásí, dobře si ho prohlédněte a pak si nenápadně najděte ústupovou cestu. Kdo je schopen tvrdit něco takového, může být schopen lecčeho.
Takže gotické tance tak nějak... hm... nerada to říkám, opravdu, ale nejsou. Byly, to jo, a byly oblíbené, tančilo se v gotice hodně, to ano. Ale nedochovalo se to. Takže to vzdáme? Taky možnost. Jsou ale i jiné, lepší.
Lidová tvořivost na dobovou notečku
Dělá se to tak: vezmu nahrávku s muzikou, co zní goticky a něco si na to vymyslím. Může tak vzniknout zdařilá kreace a může vzniknout naprostý paskvil. Hodně záleží na tom, kdo to dělá, proč to dělá a co vlastně ví. O tanci a taneční praxi, o muzice i příslušném historickém období. Někdy totiž zní „goticky“ muzika z konce 16. století jenom proto, že ji hrají na dudy, a přitom je to třeba italské ballo s přesně popsanou choreografií. (Existuje taková nahrávka Vilanelly z Carosovy sbírky.)
Nejčastěji takhle vznikají tance, které různé taneční soubory předvádějí na pódiu a které se také často učí na kurzech slibujících středověké tance. Kámen úrazu je v tom, že jakkoli mohou být některé pěkné, jsou určeny pro podívanou, takže se pro účely „aby si vznešená společnost zatančila“ zrovna moc nehodí. Mám na mysli třeba Czaldy waldy z dílny paní Dostálové. Pro plesové taneční účely nepoužitelný, je překombinovaný, obtížně zapamatovatelný, vyloženě jevištní, a přinejmenším sporný z hlediska použitých kroků (snížení a následné vykročení na špičkách odpovídá stylem spíš baroku). Bohužel nevíme, jak se na tuto českou taneční melodii ve 14. století skutečně tančilo.
Mezi nově vytvořenými tanci naopak tvoří čestnou a tanečně velmi zdařilou výjimku Santa Maria – vymyslela ji paní Věra Hanzalíková z krumlovského Fioretta (muzika: Gothart – Por nos de dulta), příjemný kruhový tanec, dobrá zábava – mohl by se stát jedním ze základních kousků historického tančení pošilhávajícího do středověku. I když ta hudba není původem česká (autorem písní Cantigas de Santa Maria je král Leonu a Kastilie Alfonso X. řečený Moudrý, 1252-1284) a nevíme, jestli ji ve středověku v Čechách znali, nevíme, jestli se hrála v takovém tempu a s takovým odpichem, stejně jako nevíme, jestli a jak se na ni tančilo. Na druhé straně se ví, že právě ve Španělsku Pannu Marii velmi ctili a oslavovali ji i tancem. Stejně jako se ví, že ve středověku zběhlí studenti používali melodie původně „svatých“ písní a přetvářeli je do světské a bujaré podoby. V každém případě je zmíněná Santa Maria dobrý tanec a vychází z možností, které dnes máme – kombinuje dobrou, zapamatovatelnou a dobově odpovídají hudbu s tancem, který je rovněž zapamatovatelný, a využívá kroků, které z hlediska dobovosti odpovídají. Proto ho tu využívám jako modelovou ukázku. Už ho pár lidí zná a dovede zatančit i mimo Krumlov.
Autentické taneční prameny
Takže pár opravdu starých tanečních pramenů a příslušných míst a období (starší nejsou a je mi to opravdu líto):
- burgundský dvůr z konce 15. století - Bruselský rukopis
- španělský (Katalánsko) – konec 15.stol. - Cervera manuscript (podobné věci jako v Bruselském, avšak, ač je to téměř nemožné, ještě nesrozumitelnější)
- Itálie 15. století – spisy tanečních mistrů - Domenico da Piacenza, Guglielmo Ebreo a další
- Francie 16. století - především Arbeau a jeho nedostižná Orchésographie!
- Itálie 16. století - spisy tanečních mistrů, především Caroso a Negri
- Anglie 16. století – rukopisy studentů právnických kolejí (Inns of Courts)
- Francie 17. století – perfektně propracovaný taneční styl, založení taneční akademie a spousta textů o tanci, jakož i spousta popisů
- Anglie 17. století – country dances v Playfordových sbírkách (nejstarší se tančily už na dvoře královny Alžběty)
A dál už se zapisovalo celkem pilně, takže problémy se rekonstrukcemi už moc nejsou. To ale milovníkům středověku moc nepomůže.
Z těch, které jsem tu vyjmenovala, pouze Arbeau a Angličané uvádějí tance vhodné pro společenskou zábavu, tedy tance, které se dají snadno naučit. Všechno ostatní jsou „vymejšlenosti a složitosti“, kterými se „lepší lidi“ snažili odlišit od plebsu, a vyžadují hodiny a hodiny solidní taneční průpravy. Zvládnout basse dance (Bruselský rukopis) za víkendový seminář? Ani omylem! Než se člověk naučí v těch pomalých krocích s jistotou balancovat na špičkách, trvá to v lepším případě týdny a zábava to zrovna není.
A středověk nebude?
Zpátky k pramenům. Už letmý pohled na výčet napoví, že toho přece spousta chybí. Kde je třeba Německo? Kde jsme my a ostatní Slovani? A kde je ten středověk?
Inu... Jak to říct?! V pr... propadlišti času.
S tím Německem ještě ... Ona existuje jedna německá dochovaná taneční sbírka – Norimberský rukopis z počátku 16. století. Jak bychom očekávali, obsahuje tance z 15.století. Ale to je tak trochu podpásovka, neobsahuje totiž tance německé, ale italská balla, tedy renesanční „vymejšlenosti“, nic pro tancechtivý lid.
Co zbývá tancechtivému lidu, který se srdcem a duší upsal středověku?
Zamáčknout slzu v oku a jít si zatancovat pár bránlů. Na základě následující spekulace.
Bránl je kruhový tanec a ty se tančily po celé Evropě, jak dokazují vyobrazení, četné jazykové varianty názvu, písemné zmínky z různých končin, ale taky zprávy etnografů, kteří se s nimi setkali naživo ještě v 19. století. (Tyhle tance měly tuhý kořínek, v Bretani a na Balkáně se varianty tančí dodnes, a my se zase můžeme vytasit s Chodským kolečkem...)
Tak tedy... Víme, jak se tančily bránly ve Francii v 16. století, Arbeau je precizně zapsal a v knížce, která vyšla roku 1588, zmiňuje, že jsou to tance, které se naučil na studiích. Počítejme: Arbeau se narodil pravděpodobně roku 1520 a tance se mohl učit zhruba ve dvaceti letech – to nás pěkně posune o pár desetiletí proti proudu času. Protože bránly byly tance rozšířené, nějakou dobu už se tančit musely, nevznikly v té době, kdy se o ně mladý Arbeau začal pokoušet, ale zase o něco dřív. Naše domněnky podpoří i zmínka, že na slavnosti v Nancy (1445) společnost tančila basse danses a po nich branles. (Mně tvrdila doc. Kröschlová, že je to písemně doloženo, ale bohužel nevím, odkud ta zmínka přesně pochází.) Takže to už bychom byli v půlce 15. století a to Francouzi ještě renesanci neměli. No a pak se u různých tanečních historiků (včetně Kröschlové) objevují tvrzení, že řetězové a kruhové tance patří k nejstarším tanečním formám. Bránly přece jsou kruhové nebo řetězové tance!
Takže kam až vlastně můžeme? Hodně daleko. Až tam, kam nám hudba dovolí. Na cokoli, co zní středověce (v lepším případě i hudebně ze středověku pochází) a má odpovídající tempo, můžeme dělat úkroky doleva a doprava, pro větší zábavu pak i v prolamovaných verzích (u Arbeaua se jim říká branles couppez).
Tanec v Čechách
Co se tančilo u nás, to přesně nevíme. Všichni, kteří s nadějí sáhli po knize Čeňka Zíbrta „Jak se kdy v Čechách tancovalo“, hořce zaplakali nad zmarněnou iluzí, neboť ta kniha se měla v souladu s obsahem jmenovat spíš „Jak se kdy v Čechách tančení kritizovalo“. Zíbrt za to ale nemůže, byl to poctivec, který čerpal z dochovaných pramenů a nemohl za to, že se dochovaly zrovna tyhle. Kdyby se jenom desetina toho inkoustu, co mravokárci vyplýtvali na kritiku tance, věnovala letmému zápisu gotického tanečního reje, aspoň nějaké to s-s-d-d-d... (jako v Bruselském rukopisu), to by se nám to dnes rekonstruovalo!
Takže nemáme ani tuchu, co mohla tančit Eliška Rejčka nebo Karel IV. Smůla. Nezbývá, jak už bylo výše řečeno, než spekulovat nebo si něco vymyslet.
Poněkud lepší situaci máme v 16. století; víme totiž, co tančilo jinde po Evropě. Můžeme směle předpokládat, že za Rudolfa II. se u nás tančily italské (vlašské) tance, jednak se tančily po celé kulturní Evropě, a také proto, že u císařského dvora přebýval italský taneční mistr Carlo Beccaria, Negriho žák, a v Klementinu se dochovala Negriho taneční sbírka. Mladí katoličtí šlechtici, kteří odjeli na studia, si osvojili italský taneční styl, neboť tanec patřil k univerzitnímu vzdělání. (Student Slavata se o tom zmiňuje v dopise do rodných Čech.)
Tančili ale i ti, kteří v Itálii nikdy nebyli. Zápis Veselého bratrstva z Loun (1600) nás informuje, že se tančily „všelijaké kozelečky, české, německé, englitské, židovské, tatarské.... jakž času toho obyčej byl“. Kozelečky by svědčily o něčem ve stylu galliardy (ta byla rovněž velmi rozšířeným tancem, znali ji i v Polsku), s tím ostatním už je to trochu horší, i když představa tatarského tance z 16. století je určitě lákává. Ale ty německé? To už je skoro vodítko. Němci totiž měli jeden výtečný tanec, který se velice dobře tančí. Stojí za to, abychom se o něm dozvěděli trochu víc...
Almanda
Almanda (allemande) je párový tanec, původem německý. Němci sami si ji sice nezapsali, ale to nám vadit nebude, udělali to jiní. Víme, jak se tančila. Víme, že se tančila ve Francii, kde si ale jí nějak zvlášť nepovažovali, protože jim připadala moc obyčejná. (Hurá – konečně zas něco pro normální lidi!) .Známe i almandy anglických studentů právnických kolejí (Inns of Courts), ti ji naopak přímo milovali a tančili ji v různých příjemných a nekomplikovaných variantách, zapsali je i s notami. Za mořem tedy tančili původem německou almandu, a u sousedů, tedy u nás, se také tančilo něco německého... Co to tak asi mohlo být? Že by zrovna k nám almanda nedorazila? Jednoduchá almanda, kterou odkoukáte během chviličky? To asi sotva. Příměji to dokázat nemůžu, což mě mrzí, ale i tak se pustím v úvahách ještě dál.
Almanda totiž ještě své spekulativní možnosti zdaleka nevyčerpala. První francouzský název tohoto tance La Allemande se objevuje roku 1521. Než se něco dostane přes hranice, to tenkrát chvíli trvalo – mohla se tedy tančit už v 15. století? Možná ano, možná ne... Arbeau, tisíckrát blahoslavený za svou pečlivost, o almandě v Orchésographii píše: „Allemande je poměrně klidný a jednoduchý tanec vlastní němcům, jelikož jsme jejich potomci, domnívám se, že se jedná o jeden z našich nejstarších tanců vůbec.“ (Používám překladu Mikuláše Bryana z jeho stránek, odkaz je na konci článku.) Co to asi znamená - „jeden z našich nejstarších tanců vůbec“? Starý jako basse danse? Starší? Kdo ví? Je jednodušší, než basse danse a jistá kroková souvislost tam je. Ale troufněme si ještě dál proti proudu času: už ve 14. století je v Anglii zmíněn nějaký „german danse“. Nikdo neví, co to mohlo být. Že by?! To už je skoro drzost. Jenže...
Z Itálie 15. století se nám dochovaly sbírky tanečních mistrů, kteří vytvářeli nové vlastní a složité choreografie – tzv. balla. Zapsali je, kroky a konkrétní tance známe. Novost spočívala v kombinaci známých tanečních stylů (misur) do nových tanečních forem, někdy dost neobvyklým způsobem – prostě řečeno, vzali něco, co lidi dobře znali a zkombinovali to tak, aby lidi zírali. Bylo dost těžké naučit se tyhle taneční novinky i tenkrát, ještě horší bylo si to zapamatovat. Bez tanečního mistra to nešlo, a o to šlo, protože taneční mistr potřeboval být z něčeho živ. Zase nic pro prostý lid. Jedna z těch známých tanečních forem byla misura quaternaria a tady už to pro nás konečně začíná být zajímavé. Misury (celkem čtyři) byly původně samostatnými tanci a pravděpodobně se v Itálii tančily už ve 14. století. Italská quaternaria má krok velice velice podobný kroku almandovému, a to ještě není všechno! Někdy se jí říkalo i saltarello tedesco – německé saltarello. Jsme v Itálii; zcela určitě v první půlce 15. století, možná už na jeho počátku, snad i ve 14. století. To měli v Německu středověk, u nás jakbysmet a už tehdy u nás bylo Němců jako much.
Taneční historici uvádějí, že dvorský tanec se od lidového oddělil zhruba ve 12. století. Konkrétní podobu dvorských tanců té doby vůbec neznáme, to až od 15. století (a to už jsme zase u těch komplikovaných vymejšleností, které si zapsali hlavně proto, že si je nedokázali zapamatovat). Víme podle obrázků, že se tančily procesionální tance (zástup tančících párů) a z několika zmínek, že se po kráčivých nízkých tancích (doslovný český překlad francouzského basse danse a italského bassa danza, znamená to kráčivý tanec bez poskoků) tančilo něco skočného v odlišném rytmu. Almanda je nízký kráčivý tanec bez poskoků, tančený v sudém rytmu, a mívá rychlejší dovětek (tzv. nachtanz), v lichém rytmu a skočném provedení almandového kroku. A kromě toho, vedle těch zapsaných složitých basse dances podle mě musely existovat i jednodušší varianty procesionálního tance, každá složitost se přece z něčeho vyvine.
Reprezentační ples nebo tancovačka?
To je, oč tu běží. To druhé jde v současné době zorganizovat mnohem snadněji a lidi se u toho taky víc pobaví. Jak už bylo řečeno, dvorské tance, které se v zápisech dochovaly, jsou obtížné a kladou vysoké nároky na taneční dovednost a paměť. Autentické dvorské tance se u nás až na výjimky neučí, ale kdo se je opravdu naučit chce, nějak se k nim dostane, což je i moje osobní zkušenost. Např. některé taneční soubory je mají ve svém repertoáru, něco se dá naučit ve Valticích, pokud si od toho člověk neslibuje příliš mnoho, občas přijede někdo ze zahraničí (viz avizovaná Dorothee Wortelboer), nebo se dá na nějaký ten kurz vyrazit do ciziny.
Pokud máte kostýmy „lepších lidí“ a chcete jako „lepší lidi“ tancovat, pak náročnému tanečnímu stylu obětujete několik hodin týdně na výuku příslušných tanců, abyste jako správní snobi uměli něco, co skoro nikdo neumí (oni to mnozí tenkrát dělali taky tak, protože měli houby co na práci). Nebo budete tančit jednodušší tance, které zvládne i plebs, ovšem tak, aby bylo poznat, že jste lepší lidi (mnoho jich i tehdy volilo tento způsob, i proto, že tyhle tance byly vždycky zábavnější). A nebo i jako lepší lidi budete tančit zábavné tance plebsu a bude vám naprosto jedno, jak přitom vypadáte (i tato varianta je známa jak z historie, tak ze současné taneční praxe).
Existuje poměrně dost příjemných tanců, z nichž se dnes dá sestavit zábava na taneční večer, existují k nim i využitelné nahrávky a už se občas objeví i muzikant, který umí a chce zahrát ke starému tanci zaživa. Háček je v tom, že z přísně historického hlediska tím mapujeme období 16. nebo 17. století, event. jejich prolínání. Jsme-li tolerantnější, (pokud se chceme tanečně bavit stylem středověkým, jistá dávka tolerance bude nezbytná), lze přidat i nějaký ten produkt výše zmíněné lidové tvořivosti, nebo se pokusit vyšpekulovat, co se asi přece jen tak tančit mohlo, samozřejmě s vědomím, že to nemůžete dokázat a že se můžete velice mýlit. (Připouštím, že s tou almandou dřív než v 16. století můžu být úplně vedle.)
Atmosféru slavnostního plesu lze vytvořit třeba tak, že na úvod všichni v opravdu výpravných kostýmech na na opravdu slavnostní hudbu pomalu v zástupu obejdou sál. Když se jim to podaří stylem „krok-přísun, krok-přísun, krok- krok-krok-přísun – vyjde z toho něco jako pavana, a ta se přesně k tomuto účelu používala. Jistěže je doložena až v renesanci, ale z něčeho se taky vyvinout musela; kráčivé procesionální tance v dřívějším období existovaly, dochovala se vyobrazení. A jestli u toho procesionálního tance chcete vypadat vskutku goticky, vyhoupněte si ty kroky na špičky, pokud jste ovšem schopni to ustát; to už se hodně blíží vznešenému stylu basse danse. Pak může vystoupit nějaký taneční soubor se svým nacvičeným programem, no a potom už si všichni mohou dopřát jednoduché taneční kousky – bránly...
Lehce optimistický závěr
Z toho, co jsem tu napsala, doufám vysvítá, že je možné si zatančit i způsobem, který se bude středověkému stylu aspoň blížit. Způsobem, který potěší tancechtivé a neurazí milovníky čistoty stylu. Taneční living history to jistě nebude a v taneční sféře podle mě nemá smysl na tom lpět. To byste museli mít i živé hudebníky s opravdu přesnými replikami nástrojů a utratit všechny, kteří by si dovolili vytáhnout nedobovou píšťalku. Stejně jako byste všichni museli mít šaty z ručně tkaných látek a kontrolovat, jestli v nich nejsou stehy šité strojem, případné viníky pak stavět na zaručeně dobové pranýře... a dost!
Žijeme tady a teď a tomu, co máme v historii rádi, se přibližujeme tak, jak umíme. Je to možné i v tanci. Kromě současné tvořivosti jsem tu jako možnost řešení nabídla dva typy autentických tanců – bránly a almandu. Bránly jsou výborné tance starobylého původu, vhodné zvlášť pro větší počet tančících. Lidé se je naučí rychle i bez předchozí taneční průpravy, pokud mají aspoň trochu smysl pro rytmus a dovedou se uvolnit. Almanda je sympatická jednoduchostí kroku (tři kroky, třetí s přednožením a čtvrtou dobu pauza – je mnohem jednodušší to zatančit, než popsat), kromě toho je velice tvárná a poskytuje více možností – almandovým krokem lze zatančit tanec důstojný, nástupní, reprezentativní, veselý i rozverný, záleží na muzice. Když k tomu přidáme ještě další obměny (prostorové variace), je možné takhle na různé skladby zatančit několik tanců téměř stejným způsobem – a nevypadá to stejně. Navíc bránly i almanda, ač zapsány až v renesanci, jsou i pro středověk historicky mnohem věrohodnější, než naprostá většina u nás předváděných tzv. gotických tanců.
Hanka Tillmanová
Odkazy:
Jako výtečný přehled tanečních sbírek, jakož i jiný pohled na historický tanec doporučuji stránky Mikuláše Bryana – Púovo zátiší, z nichž jsem citovala prohlášení mistra Arbeaua o almandě (Mikulášův překlad Orchésographie).
http://puovo.wz.cz/
Při psaní článku jsem vycházela ze své internetové encyklopedie o historickém tanci, v níž můžete najít další podrobnosti k jménům a výrazům zde uvedeným, a odkazy na odbornou literaturu, kterou jsem při jejím sepisování použila. Neboť z prstu taneční historie cucám sice odhodlaně, ale s respektem.
http://tanec.tillwoman.net
|
