Můj úhlavní přítel píše povídky. Sepisuje a přefabulovává zážitky své a ty které zaslechne. Můj přítel je nešermíř. A já jsem ho vloni vzal s sebou na Novičáckou Řachpárty. Jak mocný zážitek to musel být, když mi od něj téměř po roce přišla povídačka inspirovaná návštěvou této kulturní akce! Čtěte a bavte se, příjemnou plesovou sezónu!
P.S. A nezapomeňte - všechny osoby a situace v textu jsou smyšlené!... Tedy skoro... :-)
„A odkud je tahle“ zeptala se.
„Tahle? Ta je ze šermířskýho plesu.“ odpověděl jsem.
„Cože?“ vyhrkla překvapeně.
„No. Tuhle jizvu jsem si přivez ze šermířskýho plesu v Nověstě.“
„Jo a vyhráls ji v tombole, že jo?“ Kapka jedu na kýbl sarkasmu.
„Prosím tě, co tys kdy dělal na šermířskym plese v Nověstě? Neříkej mi, žes někdy v životě tancoval? A nebo snad dokonce šermoval?“
Nechápal jsem, čemu se tak demonstrativně diví. Jak mohla poté, co jsem jí objasnil dobrodružný původ většiny šrámů na svém těle, pochybovat o mé schopnosti hopsat po parketu za zvuku niněry, mávat u toho nad hlavou kusem železa a přitom si způsobit nějaké to hodnotné zranění?! Proti její urážlivé nedůvěře jsem postavil svou odzbrojující upřímnost.
„Ani tancovaní, ani šerm. Původně jsem tam chtěl jenom zachlastat.“
Neřekla: „Já to tušila.“ Jen významně pozvedla obočí. Mělo to přesně ten samý význam.
„Víš, to bylo tak:“ začal jsem...
Sychravý zimní podvečer. Ležím na karimatce ve svém holobytě a řeším klasické únorové dilema – svařák, grog, a nebo obojí? A pokud obojí, tak co z toho dřív, sakra? Moh´ bych se třeba obrátit na astrologa na telefon, napadne mě. V tom se hlasitě rozhýká hladový osel. To musí být znamení, pomyslím si a přijmu hovor.
„Co děláš v noci?“ ozve se na druhém konci virtuálního drátu.
„Když mě nepálí žáha, tak spím.“ reaguji bez přípravy.
„Spát je nuda“ konstatuje hlas ve sluchátku. „Jedem na ples.“
„Nemám kvádro.“ prchám v panice za ochranný val z primitivních výmluv.
„Nevadí. Nepotřebuješ.“ Můj protivník je dnes zjevně ve formě. „Za minutu jsem u tebe.“ pronese způsobem, jež nestrpí odporu a zavěsí. Já jen odevzdaně pokrčím rameny a věnuji smutný pohled teskně si vrnící Calexce.
Před Novákovou krčmou v Nověstě parkují mraky otřískaných dodávek. Téměř na každé z nich je namalovaný nějaký starobyle se tvářící erb a taky nápis. „Pánové z Kundrvaldu a Prdliště“, „První skotský pluk krále Jindřicha Rudonose“ a nebo „Prudíři“. Kolem těch aut poskakují po jedné noze podivní lidé v různém stupni nahoty. Někteří z nich právě uléhají na zem a jiní se zase z té země snaží rychle zvednout. Většina z nich mluví hodně nahlas jadrnou předjungmanovskou staročeštinou. Převládajícím zvukovým vjemem jsou ale tisíce odstínů kovového cinkání, chrastění a harašení. Téměř všem, včetně několika dost divě vypadajících ženštin, se kouří od pusy. Vzduch je prosycen dráždivou vůní hořícího tabáku a i dalších vonných bylin.
„Tady máš kostým,“ vrazí mi Saša do ruky neforemný balík pestrobarevných hadříků.
„Nemůžu jít v riflích?“ položím pro formu řečnickou otázku.
„Já bych to nedělal“ pronese Saša lakonicky zatímco vymotává obutou nohu z pravé nohavice vlastních džínsů.
Podrobuji se a pokorně následuji jeho příkladu. Při převlékání zjišťuji, že oděv švédského mušketýra z období třicetileté války má několik velmi závažných technických nedostatků. Za nejzávažnější z nich považuji vysoko upnutý padací most kalhot navíc schovaný pod těsným kabátcem s gordicky složitým zapínáním. Toto uspořádání dle mého názoru v podstatě znemožňuje výkon jistých životně důležitých fyziologických potřeb. Tedy alespoň v časovém horizontu zaručujícím jejich bezproblémový průběh. Jediné, co jsem si v tomto postroji schopen představit pod pojmem znásilnění, je hrubý čin, jímž nutím na dobytém území protivnou hospodyni k přeprání svých znečištěných svršků.
Místo živé niněry zuří v sále Nověstské hospody reprodukovaný trash-metal. Po parketu pobíhají sem a tam dva zarostlí pajduláci v sukních. Vždycky, když se jejich oběžné dráhy blíží průsečíku, pokusí se do sebe vrazit. Většinou neúspěšně. Zdá se, že jim to vůbec nevadí. Jejich planetární pogo sleduje z povzdálí tmavooká černovláska v šatech po prababičce. Potřásá hlavou do rytmu a občas lehce zahrozí osiřelému pódiu. Švédský voják šlape v objetí se španělským grandem polkové kroky a kroužek keltů se statečně rve s odstředivou silou. Sultán Sulejmán vleče zmatenou kurtizánu k těžkým závěsům v rohu místnosti. Ty se však vlní v úplně jiném rytmu než jaký útočí na mé ušní bubínky. V ráji je obsazeno. Kromě Sulejmána si toho všimne i vrásčitý archanděl v hasičské uniformě. Za plamenný meč mu poslouží násada do koštěte. S každým úderem, po němž se z masivní drapérie zvedne oblak prachu, vypadá ten poťouchlý stařík mladší a mladší. Napadá mě, že jsem už viděl dost na to, abych si tu i nadále troufl zůstat tak nebezpečně střízlivý a vyrážím do výčepu.
Saša stojí u výčepního pultu spolu s hromotluckým vazounem, který je porostlý srstí na všech viditelných částech těla, a potřásá si s ním rukou. Oba mají ve tvářích slastný výraz uspokojených vydřiduchů. Typuji na čerstvě uzavřený oboustranně výhodný obchod. Typuji správně. Než se k nim proderu davem žíznivých archaiků, mají v sobě po panáku grepové vodky.
„Podívej, co mám“ zaregistruje mě Saša. Šklebí se jak skautík pod vánočním stromečkem a pod nos mi strká olejem páchnoucí kus železa.
„Meč“ vydechnu obdivně. Co bych taky neudělal pro kamaráda.
„Kord“ sykne on a obrátí tak v popel veškerou mou křišťálovou servilitu.
„Promiň“ odpovím tónem, v němž nezní omluva.
Saša to však slyší jinak. Nebo alespoň chce slyšet. Znova mi zamává čepelí před nosem a pak mi přikáže:„Vyzkoušej si ho!“
Poslušně přikývnu, uchopím zbraň a naznačím výpad. Ten půl-krok vpřed je jako skok z Nuseláku. Levá noha v pívě (který prase), hrot čepele v pípě, potom rup a má pusa je v krvi. Vlastně mám kliku. Od rozseklého horního rtu k levému oku není zas tak dlouhá cesta.
Saša zařve jako raněný tur a vyrve mi z rukou torzo zbraně. Sehne se i pro druhý kus ležící u mých nohou a dlouze ho pozoruje. Oba pahýly pak opatrně přiloží k sobě v místě zlomu. „Asi si myslí že srostou,“ ušklíbnu se v duchu. Ostrá bolest v čerstvé ráně mě ihned odmění za nevhodnou hru mimických svalů. Na modré uniformě se začínají hromadit jasně červené skvrny, stejně tak jako na špičkách černých bot, které mě tlačí, jelikož jsou mi nejmíň o číslo menší. Fleky s postupem času přibývají a tmavnou. Zmocňuje se mě panika. Krev mi principielně nevadí – s jedinou nepatrnou výjimkou, a to pokud zrovna neopouští mé vlastní krevní řečiště. Lokál začíná halit do mlhy, která je hustá tak, že by se dala krájet ...
„Hele vole, skoro decka!“ Jako kdyby mě do ušního bubínku udeřil palicí. V reakci na drastický podnět se zapojuje mé tělo postupně jeden senzor za druhým. Pouze mozek stávkuje dál. Nemůže uvěřit přijímaným signálům. Vypadá to totiž, jako bych seděl na židli a hlavu měl opřenou o měkký polštář z kozlí kůže. To tvrdí hmat, čich i periferní vidění. V hlavním plánu zorného pole se pak nachází medvědí tlapa svírající prázdný půllitr. No tak úplně prázdný zase není. Na jeho dně se to červená, jako by….. A už tu zas máme tu hustou bílou mlhu ...
„Nevezmem ho do špitálu? Tohle se musí sešít“ řekne Rakušák.
To je o moc lepší nápad, než chytat mou krev do půllitru, jako kdybych hrál hlavní roli ve vesnické zabíjačce, pomyslím si, ale neřeknu nic. Musím se koncentrovat na to, abych zas neomdlel. Nezbývá mi proto dostatek energie na hlasové projevy.
„Víš jakou to dá práci sehnat autentickou lidskou krev?“ odpovídá Kelt.
„Když si ji naplácáš na košili, stejně ji nikdo nepozná od autentickýho kečupu.“ na to Rakušák.
„To je fakt. Jenže já budu vědět, že je to krev. A navíc lidská.“ tetelí se krvelačný Kelt.
„Ta vaše "living history" je vážně na palici. Nepotřebujete taky "living" nebožtíka?“
A to mě hájí, i přesto, že mám na sobě švédskej mundůr, napadne mě.
„No když o tom mluvíš“ zamyslel se Kelt, naši bohové by asi čerstvým masem nepohrdli. Ale ne, dělám si srandu. Ještě pár kapek a můžete jet.“
„Mladej dostal po hubě co?“ zahlaholí bodře tlouštík v šedém plášti. Vzduch je plný puchu natráveného rumu. Dlouhý zimní noci, napadne mě. Únorový dilema. Tenhle doktor už má jasno. Taky bych si dal něco na kuráž.
„Preferuješ i.v. nebo p.o.?“
Na některé otázky se takhle v noci těžko hledá odpověď. Úsměv idiota na mé tváři zmizí v bolestivé křeči. Jenže lékař má školy a tak pochopí že nechápu i tak.
„No jestli chceš tuzemák nebo lokálku?“ dovysvětlí mi otráveně.
Zvednu dva prsty. Viktória.
On mlčky kývne, jako že si rozumíme a obrátí se k sestře. „Chce lokálku.“
Myslím, že jsem ho zklamal.
„Určitě má modrou“ brumlá si pod vousy, zatímco vytlačuje vzduchovou bublinu z injekce.
„Nejdřív nevědí, co by si vymysleli, aby nemuseli na vojnu, škemraj mi tu a simulujou a jen to maj v kapse, hned si začnou hrát na drsňáky.“
Kovová jehla pomalu proniká pokožkou mého horního rtu. Noří se hloub a hloub a pak se vynořuje uvnitř mé ústní dutiny. Nakonec zaskřípe o levý horní špičák. Palčivá chuť ve vteřině sevře můj jazyk do svěráku.
„Huhva“ zařvu zaplaven přílivem paniky. „Hte hkrs“
„Bych tě chtěl vidět na bitevnim poli, frajere!“ zasyčí. „Všechno se ďálo za živa.“ Než se mnou skončil, dokázal jsem si tu situaci docela dobře představit. A bylo mi z toho na umření.
„Takže jsi netancoval“ pronesla zadumaně.
„Byly to tři stehy. Úplně bez umrtvení“ pokusil jsem se o návrat k meritu věci. „A nebyl jsem schopnej ani pípnout“
„Taky s kým bys tam tancoval, když já jsem byla pryč“ zakončila důrazně a zvedla se z postele.
Radši svařák, rozhod jsem se a vyrazil do kuchyně.
Dodo |
