V mém archívu (spíš arcichlívu :-) jsem objevil ocyklostylovanou na psacím stroji klofanou hrooozně starou povídku, bohužel bez uvedného autora a datace. Znovu mne text zaujal a rozhodl jsem se ho sem přeťukat. Pokud někdo náhodou víte, kdo to napsal, ozvěte se...

Generálův bubeník, bubeníkův generál

V té noci se stalo vícekrát, že ze stromů v sadu se snesly květy a šelestivě dosedly na kůži bubnu. Pak padla ze stromu broskvová pecka, která se na větvi udržela přes zimu snad zázrakem, a jednou jakoby na poplach udeřila. Hoch sebou trhl a posadil se. V tichu pak naslouchal, jak se mu rozbušené srdce uklidňuje, až kleslo z uší zpátky do hrudi.

Otočil pak buben na bok a lehl si vedle něj a hleděl na napnutou kůži jako do široké měsíčné tváře.

Jeho vlastní obličej, ať vzrušený či klidný, byl vždy vážný. Však také byla vážná doba. A vážná noc.

Podíval se přes sad k ohňům, kde leželo dvacet tisíc mužů vyčerpaných nervózním očekáváním, neschopných usnout díky představám o dosud nevybojovaných bitvách. O míli dále v podobném neladu ležela rozložena druhá armáda, stejně sužovaná myšlenkami, co nastane ráno. Někteří vojáci hovořili tlumeně mezi sebou, někteří si pro sebe mručeli. Každý z nich myslel na jedno: Já, já jsem ten kdo přežije. Přežiju to. Vrátím se domů. Bude hrát hudba, já ji uslyším…

Ale vedle dosud živých kostí vojáků ležely naskládány i ocelové kosti jejich mušket a palašů.
A bylo na tom poli málo mužů či chlapců, kteří by s sebou neměli štít, štít vlastnoručně odlitý a vykovaný ze vzdálené, ale pevné a vroucné modlitby rodiny nebo okázalého patriotismu nebo pravé víry. Vše posíleno vírou v nesmrtelnost opřenou o vlastní nabiják, kulku a střelný prach.

To chlapec neměl. Já, přemýšlel, jsem dostal jen buben a dvě paličky, nic víc.

Uslyšel pomalé šouravé kroky. A tichou motlitbu.

„Ale?“ téměř nad ním se příchozí zastavil, „Propána, ty jsi bubeník, že?“

Prsty příchozího se přiblížily a přeběhly chlapci po tváři.

„Kolik ti je, chlapče?“

„Čtrnáct, pane.“ pokusil se vstát, aby se mohl uklonit.

„Seď, chlapče, seď.“ Muž se těžce složil do trávy vedle chlapce.

„Jak dlouho jsi s námi, chlapče?“

„Tři týdny, pane generále.“

„Tři týdny…“ vydechl muž. „Utekl jsi z domova a sebrali tě vojáci nebo jsi se nechal řádně odvést?“

Ticho.

„Hloupá otázka.“ řekl generál. „Bojíš se? Hmm. Další hloupá otázka. Jestli si chceš zaplakat, klidně plač. Včera i dnes jsem dělal totéž.“

„Vy, pane generále?“

„Bůh je mým svědkem. Přemýšlel jsem, co nás čeká. Obě strany počítají, že se ti druzí vzdají, a to brzo, a válka skončí a půjde se domů. Ale tak to nebude. Proto jsem plakal. Bude to šílený čas. Davy nezkušených vojáků. Nikdo z nich nerozezná dosud koňskou kobližku od kulky. Nikdo z nich netrefí vrabce na stromě. A přesto se musí postavit, nastavit hruď, stát se terčem a na jiný terč mířit. Měli bychom udělat čelem vzad a aspoň čtyři měsíce cvičit. Jenže to nejde. Chystáme se stát hrdiny a žít věčně. Bude to masakr.

Proč ti to říkám…? Víš tihle chlapci, kteří jdou rovnou od pluhu, nevědí, co vím já a já jim to nemohu říci: lidé ve válce umírají. Oni budou zítra umírat. Každý z nich má dnes v sobě svou armádu. Ale já potřebuji, aby byli armádou jedinou. A k tomu potřebuji tebe, chlapče.“

„Mě?“ chlapec sotva pohnul rty.

„Ty, chlapče, jsi srdcem armády. Nezapomeň na to. Jsi srdcem armády. Dávej dobrý pozor.“
Chlapec strnule poslouchal a generál se rozhovořil.

Jestliže bude zítra bubeník bubnovat pomalu, srdce mužů budou bít pomalu. Vojáci budou otálet, podřimovat u svých mušket, až budou na tom poli spát věčně, protože jejich srdce zpomalí bubeník a zastaví olovo nepřítele.

Ale jestliže bude bubnovat v pevném, vytrvalém a zrychlujícím se rytmu, pak jejich kolena vylétnou do výše po celé ploše na támhletom kopci, jedno za druhým jako vlna na břehu oceánu. Viděl chlapec někdy oceán? Viděl, jak se vlny valí ke břehu jedna za druhou jako útok kavalerie? To je to pravé, co generál chce a potřebuje! Chlapec bude jeho pravou rukou a levou také. On vydává rozkazy, ale bubeník udává krok!

Bude jim zvedat kolena, levé, pravé. Jedna noha za druhou, rychle a rázně. Roztančí krev v těle, pyšně vztyčí hlavu, narovná páteř a stiskne pevně čelist. Zbystří oči, zjitří chřípí a zatne pěsti. Celé mužstvo se oděje ocelovým krunýřem, neboť když krev rychle víří v žilách, má muž pocit, jakoby měl na sobě pancíř. Musí to bubeník vydržet, musí! Dlouho a vytrvale, vytrvale a dlouho.. Jestliže to dokáže, i když padnou výstřelem nebo výbuchem, rány bude vymývat horká krev a bolest nebude tak prudká. Z chladnou krví je to děsivé vraždění, jatky a bolest.

Generál se zastavil, aby nabral dech.

„Takhle to vypadá. Uděláš to, hochu? Dokážeš to? Víš, že jsi generálem armády, když generál zůstane v zadní linii?“

Hoch mlčky přikývl.

„Dokážeš mi je provést bitvou, chlapče?“

„Ano, pane generále.“

„Dobrá, věřím ti. A jestliže tomu Bůh bude chtít, po mnoho budoucích nocí, po mnoho budoucích let, budeš vyprávět, skromně, ale i s pýchou – Já jsem byl bubeník u Swidnice.
Každý, kdo uslyší tahle slova, bude o tobě vědět a bude vědět, co sis myslel dnes v noci a co si budeš myslet zítra ráno, až vstaneme a vydáme se na ně. “

Generál vstal. „Bůh tě potěš, hochu. Dobrou noc.“

Muž odešel k ohňům.

Chlapec ještě chvíli ležel, díval se do tmy. Pak polkl. Odkašlal si. Posadil se. A pak pomalu, rozhodně si přitáhl buben těsněji k sobě, znovu blánou ke hvězdám. Seděl vedle něho, rukou ho objímal, po celý zbytek té poslední květnové noci v roce 1642, na břehu říčky Bystrzyce, vnímal chvění, dotyk, tlumený rachot, jak květy broskvoně padaly na buben. Už měl svůj štít.

* 1.6.1642 Bitva u Svídnice. Generál Lennart Torstensson si vítězstvím v této bitvě otevřel cestu na Moravu. O týden později obsadil Opavu a za další týden Olomouc…

„Není nic horšího než riskovat střetnutí. Člověk může prohrát z tisíce nepředvídatelných důvodů, přestože učinil veškerá opatření a kroky v souladu s dokonalou vojenskou strategií.“ L.Torstensson