Stydím se. Dlouhodobě a hluboce. Pamatuju si, jak jsem ještě hluboko v uhrovité pubertě hrdě třímal svůj první meč s láskou vlastnoválcově za studena vyhotovený panem Kronďákem a říkal si, že jsem konečně ten historický šermíř. Nic mi nevadilo, že meč je hnusné pádlo a z nepochopitelných důvodů zahrnuje kariéra rytíře i oblékání elasťáků od vietnamských stánků a pytlů sešitých z prostěradel. Ale s tím vším už se moje svědomí docela srovnalo. Bohužel někdy tou dobou jsem byl dostrkán na taneční kurzy MgA. Zuzany Dostálové. A zhruba od té doby se stydím za český historický tanec. A taky vlastně nevím, co ta dvě slova znamenají.

Značná část šermířů od elasťáků postupně zmoudřela k šitým nohavicím, varkoče nahradily prošívanice a pár odvážlivců dokonce zjistilo, že místo zipu se dají na mnoha místech použít tkaničky. Paralelně s tím většina z nich začala tvrdit, že s historickým šermem vlastně nemají nic společného. Že se věnují living history nebo jsou spolkem vojenské historie. Tak nějak cítili, že se to sousloví vyprázdnilo či zaneřádilo a v očích a hubách široké veřejnosti pořád ještě označuje ty prostovlasé Conany, co kolem sebe s řevem mávají dvěma dvouručními sekerami a útloboké elfy s lukem na špejle.

Historický tanec je za šermem tak patnáct, dvacet let pozadu. Dámské silonky jsou tu na renesančních kavalírech stále posledním výkřikem módy a španělské pirátské baroko se vyrábí ze sukně na flamenco, třírohého klobouku a písničky od Gothartu. A tance samotné mají v drtivé většině případů s historií pramálo co společného. Často mají pramálo co společného i s tancem. Takže co se pod tím označením vlastně skrývá?

Jazyk se někdy chová jako prodejná děvka. Myslíte si třeba, že šlehačka ve spreji je prostě šlehačka ve spreji. Jenže při bližším ohledání zjistíte, že se ta tři slova zafixovala jako termín pro tajemnou hmotu, která nemá se šlehačkou až zas tak moc společného, ježto se to skládá převážně ze ztuženého rostlinného tuku. Z dálky vypadá dost podobně, to je fakt. Ale chutná tak nějak řídce. A když uděláte tu chybu a přečtete si složení, většinou nevíte, jestli se na záchodovou mísu posadit nebo do ní strčit hlavu. S českým historickým tancem je to dost podobné.

Jazyk má taky značnou setrvačnost. V zásadě nemá cenu lidi přesvědčovat, aby ztuženém rostlinnému tuku ve spreji neříkali šlehačka. Nejspíš se to neujme. Stejně tak už si ani v nejmenším nemyslím, že má cenu snažit se někomu vysvětlit, že by se tomu pohybování v podivuhodných kostýmech nemělo říkat historický tanec. Vedl jsem na tohle téma několik dlouhých hovorů, které mě donutily uznat, že argumenty typu scénický tanec nezní tak dobře a historicko-scénický tanec je moc dlouhý jsou skutečně neprůstřelné. Byl bych ale rád, kdyby se podařilo ty hloubavější ze čtenářů přesvědčit, že má smysl, aby se při konzumaci či nákupu někdy podívali i na to složení. Často se podivíme.

Většina souborů si bohužel s etiketami na svých tanečních výrobcích nedělá příliš starostí. Jak má prostý spotřebitel poznat, že to, co se v propagačních materiálech označuje termínem šlechtická gotika, ve skutečnosti znamená rok a půl stará z prstu vycucaná choreografie na finskou pseudolidovou píseň napsanou léta páně 2002? Těžko. Na druhou stranu to nemusí znamenat, že ta choreografie je ošklivá, vlastně může být i nádherná a tančená s bravurou a lehkostí. Stejně jako někomu může víc chutnat lehká rostlinná náhražka šlehačky než šlehačka původní. Jen by mělo být všem jasné, co je co.

Proto nezbývá, než začít o fenoménu českého historického tance psát. Pravidelně. Kriticky. Zodpovědně. Spoustu lidí nasrat. Ještě víc pobavit. A některým třeba i otevřít oči.

Mimo jiné i proto vznikl tenhle portál. Náš mladý a svěží kolektiv pro vás chystá sérii článků na pomezí teorie, kritiky, satiry a hospodské hádky. Těšte se. Bude to divoká jízda.

Mikuláš Bryan