Můžeme tedy uzavřít, pane, že je vskutku málo rozumných baletů; že je tanec krásnou sochou roztomile formovanou, jež vyniká jak obrysy, tak půvabným a ušlechtilým postojem, jíž však chybí duše. Znalci se na ni dívají týmaž očima jako Pygmalion, když rozjímal nad svým dílem. A jako on si vroucně přejí a vroucně žádají, aby ji oživil cit, osvítil génius, aby uměla mluvit.

J. G. Noverre, Listy o tancích a baletech, 1760

Ještě než se pustím do mentorování na adresu české scény starého tance, kritizování každého jednoho jejího člena a všech dohromady, a než si tady vyliju frustraci nad nepěknou úrovní starého tancování u nás, ještě předtím bych byl rád, abychom si zkusili v hlavě trochu srovnat, co a jak. Jak se to má se starými tanci a co by se vlastně pod tímto pojmem mělo skrývat. Ze starého tance u nás se už dávno stala věc na slunné sobotní odpoledne, k pivu a párkům na dlážděném náměstí nějakého maloměsta, kterému se naneštěstí udělala potřeba uspořádat městské slavnosti historické nudy a kýče.

Stále u nás panuje přesvědčení, že studium pramenů je věc velmi obtížná a časově náročná. V následujících několika článcích si dovolím přispět něco málo k všeobecnému teoretickému povědomí o tanci, abych tak podepřel smělou tezi, že přemýšlet o tanci nebolí, a že občas si něco o tanci přečíst možná není nezdravé pro náš taneční vývoj.

Hned na začátku se budeme muset smířit s myšlenkou, že tanec se ještě nikomu nepovedlo nějak rozumně ohraničit, natož definovat. Jak říká americká choreografka Mia Michaels – tanec je široký deštník, pod který se schová ledacos. Já k tomu ještě dodávám, že má navíc potrhané okraje, několik děr a občas do něj zatéká na překvapivých místech. Pokusit se pojmout do krátké definice celý ten široký soubor uměleckých, společenských, kulturních a rituálních aktivit je věc vpravdě odvážná a není divu, že neuspěl zatím nikdo, kdo se o to snažil. Například moje oblíbená definice tance pochází z pera P. Rameaua, tanečního mistra španělské královny v 18. století, který napsal že „Tanec není nic víc než znát, jak ohýbat a napínat kolena ve správný čas“¹, kterážto definice, ačkoliv je v ní hodně pravdy, je přeci jen poněkud nejasná a nebude asi vyhovovat úplně ve všech případech. Dalších definic samozřejmě bylo napsáno veliké množství, ale nám pro teď bude stačit ten jeden svrchu uvedený příklad. Co tedy s tím? Jak zařadit tanec obecně a starý tanec zvlášť?

Jsem přesvědčen, že ačkoli pokusy o definování tance by byly určitě marné a možná i zbytečné, existují přesto znaky, podle kterých se tanec dá poznat a zařadit a které v sobě taneční kus vždy alespoň z části obsahuje. Tak jako židle má často opěradlo (ale nemusí ho mít vždy), většinou čtyři nohy (méně často pak mnoho až nula, obecně řečeno malé kladné číslo), sedátko (to má ale opravdu skoro vždy) a obvykle se na ní sedává (ale taky ne ve všech případech), tak i tanec má nějaké obvyklé znaky podle kterých se dá docela často a docela dobře poznat. Později uvidíme, že u starého tance je celá věc poněkud zjednodušena, protože některé znaky obsahovat dokonce musí.

Tanec je lidský projev (například včelí tanec je pouze obrazné vyjádření), který zahrnuje pohyb, a to včetně pohybu dočasně zastaveného, tedy klidu. Často je prováděný pohyb rytmický (v jakémkoli smyslu tohoto slova) a většinou se také tančí za doprovodu hudby. Pokud jde o tanec společenský, jedná se o formu společenské interakce. Pokud se tanec provádí pro podívanou, tedy před publikem, jedná se zároveň též o můzické umění a tím pádem nám jde i o estetický účinek. V případě starých tanců dochází potom k paradoxní situaci, kdy drtivá většína dochovaných choreografií byla míněna jako společenské tance, ale v dnešní době je tančena převážně na pódiu pro podívanou, a tedy jako umělecký počin. A z toho vyplývá jistá část nedorozumění, problémů a nechuti ke starým tancům – dokonce i mezi tanečníky starého tance.

Úvod máme za sebou a příště si povíme něco o specifických znacích starého tance, o tom co ho z ostatního tance vyděluje a co z toho vyplývá. Pokud by ale někoho z ctěných čtenářů napadlo nějaké téma, čemu jsem se zapomněl věnovat a o čem bych měl psát příště, dejte mi to prosím vědět v diskuzi.

David „Bídák“ Biedermann

1. Le Maître à Danser, 1725, Paris.

Komentáře k textům můžete psát a číst pod jednotlivými články na serveru blog.rond.cz (odkaz comments v šedém proužku pod článkem)